𝙐𝙣𝙨𝙩𝙤𝙥𝙥𝙖𝙗𝙡𝙚 |𝙏𝙈𝙍 𝙁𝙁| ✔

25

Full Moon - The Black Ghosts 

≪•◦ ❈ ◦•≫

ɴᴏ sʜɪᴛ, sʜᴇʀʟᴏᴄᴋ.

,,Au!" Ozvalo se vedle mě. Vymrštila jsem se do sedu. Nad Thomasem stál Minho s úsměvem. 

Už nastal druhý den, takže to znamenalo, že dnes jde Thomas do Labyrintu. 

,,Ty jsi do mě kopnul?" Zeptal se Thomas rozespale. 

,,Vážně, Sherlocku?" Usmál se na něho šibalsky Minho. 

Protočila jsem nad nimi oči a vystrčila nohy ze spacáku. Začala jsem si nandavat boty. 

,,Vzal jsem vám snídani." Podal nám jablka. 

,,Jak šlechetné." Neodpustila jsem si ironii po ránu. 

,,Je to ode mě velice šlechetné. Taky jsem vám mohl naservírovat plopáky." Nad tou představou jsem se otřásla. 

,,Dneska vás oficiálně přijmu jako běžce. Tak si pohněte." Pobídl nás. Vstala jsem a zakousnula se do jablka. 

,,Opravdu tě nakopl?"  Zeptala jsem se Thomase telepaticky. V mém hlasu bylo slyšet pobavení.

,,Ha, ha, ha. Nakopl mě přímo do zad." 

,,To je mi líto. Chceš to pofoukat?" Rýpnula jsem si do něj. 

Protnul mě vražedným pohledem. Minho do něho drknul. Thomas si dovázal tkaničky. 

Společně jsme se rozešli z noclehárny. Minho nám oznámil, že nás zavede do bunkru běžců.

Došli jsme k malému domečku v lese. Upřímně mě zajímalo, co bude v tomhle domku. 

Asi tam muselo být něco tajného, že jsem o tomhle místě nikdy neslyšela. 

Minho otevřel dřevěné dveře. Všichni tři jsme vešli dovnitř.

Domeček byl malý, ale měl vysoký strop. Jeho vršek byl ve tvaru kuželu a byl složený ze dřívek. Stěny byly též složeny z různých kusů dřeva. 

Uprostřed byl obrovský stůl. Na něm leželi poskládané klacíky ve tvaru labyrintu. 

,,Co to je?" Zeptal se Thomas, který ukázal na malý labyrint na stole. 

,,Chtěl jsem se k tomu dostat." Minho se podíval otráveně na Thomase. Musela jsem se usmát a zadržet smích. 

,,Tohle je mapa Labyrintu." Roztáhnul ruce, jako kdyby to bylo nějaké umělecké dílo. 

Přistoupila jsem ke kruhovému stolu a pomalu si mapu Labyrintu prohlížela.

,,Je to kompletní mapa Labyrintu." Opřel se o stůl Minho. 

,,Kompletní? Co tím myslíš?" Zeptal se ho Thomas. 

Pokud je Labyrint kompletní, co tu stále děláme? Můžeme najít cestu ven.

,,Nezbylo, co mapovat. Prošel jsem každý kout Labyrintu." Odmlčel se. 

,,Takže jsi to tajil?" Zeptala jsem se dříve, než stačil cokoliv říct. Přikývnul. 

,,Vznikl by chaos. Chtěl to tak Alby." Rozešel se od stolu. Zastavil se u nějaké krabice. Otevřel ji a začal povídat. 

,,Labyrint se mění každou noc. Vidíte ty čísla na těch kamenech?" Já a Thomas jsme se zaměřili na malé kameny položené na stole. 

,,To jsou čísla sekcí. Každý den se otevře jiná sekce. Vždycky se otevírají ve stejném cyklu." Vyndal z krabice dva kapesní nože. 

Rozešel se k nám. Thomasovi podal nůž, a pak ho podal mně.

,,Vezmi si ho. Možná po tobě půjdou Gallyho kumpáni. Kdyžtak se braň." Převzala jsem si kapesní nůž, který je celý stříbrný. Nad tou představou jsem se oklepala.

,,Máte tu zbraně?" Zeptal se Thomas. 

,,Tohle vám, asi nikdo neřekl, ale požádali jsme o ně." Opřel se o stůl Minho. 

,,Jak požádali?" Zeptala jsem se ho. Jak by bylo možné si o takové věci požádat? 

,,Funguje to takhle. Vždycky jsme něco napsali na kus papírku, poté jsme ho hodili do Klece. Obvykle ty věci přijeli s dalším Bažantem. Ale nevyjde to vždycky." Rozešel se do kouta, kde leželi dva menší batohy. Jeden batoh podal Thomasovi.

,,Jednou jsem tam hodil papírek s televizí. Zjevně se jí nikdy nedočkám." Nasadil si batoh. Praštil přátelsky Thomase do zad. 

,,Tak pojď, Thomasi. Musíme do práce." Usmál se na něho. 

Všichni jsme se rozešli z bunkru. Celou dobu jsme šli mlčky k bránám Labyrintu. To ticho bylo až nepříjemné. 

,,Buď na sebe opatrný." Promluvila jsem mu do mysli.

,,Máš o mě starost?" Ani se na mě nepodíval, ale už jen z otázky jsem věděla, že se usmíval.

,,Vlastně ji vůbec nemám. Vůbec nebudeš běhat za bílého dne s robotickými pavouky."

Všichni tři jsme se zastavili u bran Labyrintu. Nikdy jsem se do toho místa nechtěla podívat znovu, ale pokud je tam někde šance, že se můžeme dostat ven, tak půjdu za každou cenu. 

,,Dávejte na sebe pozor." Oba se na mě podívali. Usmáli se na ně. 

Thomas se na mě podíval s pohledem, který jsem nedokázala rozeznat. Byl to zvláštní pohled, kterým mi něco chtěl říct.

,,Tak pojď, ty hrdličko." Drkl do Thomasova ramene Minho. Tahle věta mi vyrazila slova. 

Kdokoliv by se mě teď na něco zeptal, nedokázala bych odpovědět. Minho se klusem rozběhl do Labyrintu.

,,Kdyžtak ti dám vědět." Pousmál se a rozběhl se do Labyrintu.

Minho mě donutil přemýšlet o tom okamžiku, kdy se jeho rty dotýkaly mých. 

Otočila jsem se s rozbušeným srdcem a rozešla se zpátky.

≪•◦ ❈ ◦•≫