𝙐𝙣𝙨𝙩𝙤𝙥𝙥𝙖𝙗𝙡𝙚 |𝙏𝙈𝙍 𝙁𝙁| ✔

14

Solas x Dusk Till Dawn - Jamie Duffy, Zayn Malik

≪•◦ ❈ ◦•≫

ɪ ᴡɪʟʟ ɴᴇᴠᴇʀ ʟᴇᴀᴠᴇ ʏᴏᴜ ᴀɢᴀɪɴ.

Thomas mě vláčel celou dobu a já cítila, jak bolest pomalu ustupuje. Nikdy v životě už jsem vidět Rmuta nechtěla. 

Od všeho se mi ulevilo a já jen mohla přemýšlet nad tím, jaké velké štěstí jsem měla. Myslela jsem si, že zemřu. Byl to boj o holý život. Ti, co nás sem poslali, museli být blázni. 

Doufala jsem, že byl Alby v pořádku, ačkoliv na mě neudělal moc přátelský dojem. 

Byl to od Thomase dobrý nápad ho pověsit na stěnu, aby ho Rmuti nenašli. Bez něho by si  na něm smlsli. 

Měla jsem štěstí, že tu se mnou Thomas byl. Bez něho bych panikařila a zjevně bych to nezvládla živá zpátky. 

,,Jak ti je?" Prolomil ticho Thomas. Mluvil ale tiše, aby ho Minho neslyšel. 

,,Je to lepší, ale děkuji za oporu." Usmála jsem se na něho. Stisknul mi bok a já sykla bolestí. Oba jsme se zastavili. 

Vyhrnula jsem si tričko a podívala se na svůj bok, kam mě zasáhl Rmutův ocas. Měla jsem tam ošklivě vypadající modřinu. Barvila se do ruda, fialova a modra. 

,,Fakt nemám ráda Rmuty." Zasmála jsem se, ačkoliv jsem věděla, že by mi do smíchu moc být nemělo.

,,Ta odporná bestie mě odhodila na stěnu." Řekla jsem dříve před tím, než se Thomas stihl začít vyptávat. 

,,Hele! Mohli byste si tam přestat dělat, to co děláte a jít!" Popohnal nás Minho. S Thomasem jsme se pomalým krokem rozešli za Minhem. 

 Na stěně jsem uviděla stopu po Rmutově ocasu. Okamžitě jsem zastavila. 

,,Minho!" Okřikla jsem ho. ,,Musíme jít tudy." Ukázala jsem na uličku. 

,,Neříkala jsi, že nevíš, kde je?" Vrátil se zpátky k nám. 

,,Vidíš tu díru." Ukázala jsem na stopu po Rmutovi. ,,Tady mě chtěl zabít Rmut, takže si hodně dobře pamatuji kudy jsem šla." 

Bez toho aniž bych něco dodávala jsem se rozešla ku předu. Věděla jsem přesně, kam jdeme, protože jsem si to pamatovala. Chtěla jsem něco navrhnout, ale Thomas mě předběhl.

,,To musela být rána." Objevil se vedle mě Minho. 

,,Taky po tom mám pěknou modřinu." Usmála jsem se. 

Procházeli jsme Labyrintem. Slunce už bylo na obloze. Osvítilo nás tak, že jsem si viděla na každou modřinu a škrábanec.

,,Mám ho!" Ozval se před námi Minho, jako by to byla nějaká soutěž. 

Thomas se chtěl rozběhnout, ale pak si uvědomil, že já jsem tu taky. Usmála jsem se na něj. Rozešla jsem se trochu rychleji, ačkoliv kulhavě jako raněné zvíře. 

Alby visel na stěně bez vědomí. Nebyla tam jediná známka života. Thomas mě chytl za ruku a pomalu ji sundal z jeho ramen. Opřel mě o stěnu. Sjela jsem zády na zem. 

Přidržoval mě, dokud jsem si nesedla na studenou kamennou zem. Hodila jsem po něm lehký děkovný úsměv. 

Hned, jak Thomas věděl, že jsem celá se rozešel pomoct Minhovi se sundáním Albyho ze stěny. 

Sledovala jsem celý proces. Prvně odvázali liánu, která byla zauzlována na kořeni. Museli Albyho pomalým procesem spouštět na zem. 

Když byl Alby blízko u země, oba ho chytili pod pažemi a opatrně položili na zem. Minho mu přiložil dva prsty na krk, aby mu zkontroloval. 

,,Žije." Oddychl si a podíval se na mě. Oddychla jsem si též a hlavu opřela o studenou kamennou stěnu. 

Přede mnou se objevil Minho. Vyhrnul mi bez jakéhokoliv upozornění nohavici. Vzal můj kotník do rukou a prohlížel si ho. 

,,Bolí tě to?" Když to řekl, tak mi prohmátnul bolavé místo prsty. 

,,Trochu?" Měla jsem zatnuté zuby a snažila jsem se nepísknout.

,,Herečko." Zamumlal si poznámku. Zašklebila jsem se a plácla ho přes rameno. Zasmála jsem se.

,,Nemáš to zlomené, takhle zlomený kotník nevypadá, věř mi. Jeff se ti na to podívá. Možná si jen blbě šlápla." Pustil moji nohu a zvednul se na nohy. 

,,Děkuji, pane doktore." Opřela jsem se dlaněmi o zeď a zvedla se na nohy. Doufala jsem, že má pravdu, že ten kotník prostě přestane bolet. 

Vedle něho se objevil Thomas. Oba se na sebe podívali, jako kdyby mi něco tajili. 

,,Dokáže zde madam jít po svých?" Zašklebil se na mě Minho. 

,,Když se ti budu moct projít po zádech." Stoupla jsem si na kotník. Chvilku jsem jen tak stála. To zvládnu. Pomyslela jsem si. 

,,Můžeme vyrazit." Radostně se usmál Minho. Drknul do Thomase.

,,Pojď mi prosím pomoct s naším Tarzanem." Oba se rozešli k Albymu. Každý ho ze jedné strany uchopil a jednotlivou paži si dal za krk. 

Šourali jsme se nějakou dobu Labyrintem, než jsem konečně uviděla tu nádherně zelenou trávu a Placery.

Plac mi chyběl, ale hlavně mi chyběl Chuck, Newt, Pánvička a možná i Gally. Ačkoliv jsem o Gallym dost silně pochybovala.  

Pár Placerů zrovna odcházelo od bran Labyrintu. Usmála jsem se, možná jsem měla i slzy štěstí v očích. Definitivně jsem je měla.

Jeden Placer si nás všimnul. Ukázal naším směrem, když jsme se šourali k branám. Viděla jsem, jak se Chuckovi oči rozzářily. 

Zrychlila jsem krok, abych Chucka mohla obejmout. Všichni radostně jásali. 

Přešla jsem přes čáru, která oddělovala Plac a Labyrint. Vešla jsem do Placu. 

Spadla jsem na kolena a obejmula Chucka. Pevně jsem ho stiskla a on stisknul pevně mě. 

,,Jsi tupá grindice." Zasmál se. Cítila jsem se provinile, že jsem takhle bez rozmyšlení Chucka opustila.  

,,Já vím." Povzdychla jsem si. ,,Ale už jsem zpátky a nikam neodejdu." Odtrhla jsem od sebe Chucka a usmála se na něho. 

,,Snad jsi si nemyslel, že tě tu necháme?" Drknula jsem pěstí do jeho ramene. Sladce se na mě usmál. 

S Chuckovou pomocí jsem se zvedla na nohy. Kluci také přešli čáru a položili Albyho na zem. Všichni Placeři se k nim nahrnuli.

,,Viděli jste Rmuta?" Zeptal se jeden z Placerů. Bylo mi lehce trapné, že jsem jeho jméno neznala. 

,,Viděli." Odpověděl Thomas. ,,Ne jenom, že viděli. Oni zabili dva Rmuty." Všechny pohledy se obrátí na mě a Thomase.

≪•◦ ❈ ◦•≫