My Little Butterfly

Táta utekl z nemocnice 😐

,, ještě jedna otázka..." Co zase chcee??
,, Proč máš tak....velké břicho? Máš ho nafouklé" řekl. Rychle jsem se podívala na své břicho, a vážně bylo kapku velké.
,,Jsem......hele!" Ukázala jsem za něho na nějakou věc, aby se otočil a já mohla utéct. Povedlo se. Otočil se, a já jsem utekla za roh. Koukla jsem se z toho rohu, jestli jde za mnou, ale šel už domů. Joo!! Volala jsem Rosé. Chci ji to vysvětlit.
,,Ahoj. Co si to mlela?" Zasmála se Rosé.
,,Byla jsem teda s ním venku, a já už jsem chtěla domů. Tak jsem ti psala, ať mi zavoláš, a já to zvedla jakože jsi Jungkook, a že mě potřebuješ." Vysvětlila jsem to, a jen odpověděla.
,,Aha"
,,No. Tak... promiň" omluvila jsem se.
,,To nevadí. Jsi chytrá" řekla.
,,No nic. Už jdu domů. Tak ahoj" řekla jsem.
,,Ahoj" řekla a vypla hovor. Šla jsem kolem nemocnice, protože touhle cestou se jde k nám domů. Viděla jsem tam tátu stát jako v nějakém horroru. Otočila jsem se na něj, ale nebyl tam. Tak jsem pokračovala v cestě domů. Šla jsem uličkou jako obvykle, a měla jsem pocit, že mě někdo sleduje.

Byla jsem před domem. Šla jsem ke dveřím, a odemkla jsem dveře, a zavřela za sebou. Šla jsem do kuchyně si odložit věci, až najednou jsem viděla pootevřené hlavní dveře do našeho domu. Šla jsem je zavřít. Podívala jsem se, jestli tam někdo nestojí, ale nikdo tam nebyl. Že bych špatně zavřela? Ne. Slyšela jsem jak to cvaklo. Hm. Slyšela jsem, jak někdo chodí. Byla jsem tam sama. Šla jsem sama. Teda doufám. Byla jsem zticha, a poslouchala jsem ty kroky. Šly z ložnice. Najednou mi zazvonil mobil. Málem jsem dostala infarkt, lekla jsem se, že jsem nadskočila. Bylo to z nemocnice.
,,Prosím?"
,, Váš otec utekl z nemocnice. Neviděla jste ho někde?" Řekla vyplašeně sestřička z nemocnice.
,,Ne neviděla. Ale pokud ho uvidím, dám vám hned vědět " řekla jsem, a položila jsem to. Volala jsem Jungkookovi.
,,Ano? Co se děje Jenny? Honem, protože nemám moc čas" řekl.
,, Táta utekl z nemocnice a někdo tady u nás doma chodí. Slyším kroky z ložnice.." řekla jsem. Můj hlas se třasl. A mé tělo taky.
,,To bude dobré. Zamkni se, a zůstaň sedět. Neboj se. Najdou ho. A ty kroky... nevím hele už musím jít. Kdyby něco tak mi zavolej." Řekl, a vypl to. Já jsem se rozbrečela, ale neuvedomila jsem si, že mám linky a řasenku. Takže mám rozmazané oči. Pokrčila jsem nohy, chytla jsem se za kolena, a houpala jsem se dopředu a dozadu na gauči.
,,Ne.....ne.....to není.... pravda.....ne.....ne" a pořád jsem opakovala to samé. Asi jsem se zbláznila. Myslím si, že je to..... táta. Že táta vnikl dovnitř, a já jsem si nevšimla. Utekl do ložnice a teď tam chodí. Mobil jsem měla na kuchyňské lince. Bála jsem si pro něj zajít. Bojím se udělat rychlý pohyb, ale riskla jsem to. Šla jsem pro mobil, a už jsem volala do nemocnice.
,,Ano?" Řekla sestrička.
,, Mám podezření, že se mi táta vloupal do domu, a že teď chodí v ložnici. Ale nevěděla jsem, že šel za mnou" řekla jsem potichu.
,, Řekněte mi adresu" řekla.
,,To nemůžu říct.." řekla jsem. Jungkook mi říkal, že nikomu nesmím říct adresu. Ani policii, ani záchranářům, nikomu.
,, Obávám se, že vás nenajdeme. Musíte nám říct adresu, abychom mohli vašeho tátu vzít." Řekla v telefonu sestřička.
,, Nemůžu..pardon" řekla jsem, a vypla jsem to. Vůbec nevím, proč jsem jim volala. Dveře od ložnice se pootevřely. Já jsem zpanikařila, a odhodila jsem mobil pryč. Ty dveře se otevřely dokořán, a někdo vyšel. Samozřejmě že to byl táta.
,, Říkal jsem ti, že jsem neskončil " řekl. Pomalu se přibližoval ke mě.
,,Ty svině!! Co sis myslela? Že nic neumím?!" Řekl. Už byl přede mnou.
,,Jestli nechceš umřít, svlékni se, a ohni se!" Zařval.
,, Já jsem ale....těhotná.. nemůžeš -"
,, Děláš si ze mě prdel? Nezajímá mě to. Je mi to u prdele jestli potratíš, nebo jestli zemřeš při porodu. Mě to nezajímá. Jestli chceš teď žít, svlékni se, a ohni se!! Nikdo ti už nepomůže!" Zařval. Měla jsem strach. Věděla jsem, že se zase něco posere.
,,Ne!!" Řekla jsem.
,,Co?! Co jsi to řekla? Ty chceš umřít?"
,, Absolutně nevím co tady děláš. Tady v Koreji. Jestli ses mi přišel pomstít, dobře. Ale nepovede se ti to. Mám skvělý život, a bavím se s lidma, které miluji. Měla jsem svatbu, a jsem těhotná. Jsem šťastná. Ale vždy jen ty musíš vše posrat. A musíš mi vždy zkazit den a náladu!! To, že máma byla nemocná když jsem se narodila, za to nemůžu já, ale ty! Možná ti něco bylo, a to zpusobilo tu nemoc! Přestaň mě obviňovat!!" Zařvala jsem.