Nikdy Nezapomenu

12.

Dozvěděla jsem se, že John je v nemocnici. Měl jít na operaci, ale těsně před ní, dostal covid19. Ležel tak týden v nemocnici než ho vůbec operovali. V tom vzrušení jsem ani nepostřehla co mu měli operovat, ale to nebylo teď podstatné. Podstatné bylo, že Boží vše sama nezvládne...Musí se postarat o koně a o svojí drůbež. Jedná se o králíky, kachny, husy, psy, kočky, slepice a mnoho dalších zvířat. Chtěla jsem aby si co nejdříve ulevila, proto jí hned zítra přijdu pomoct.

Navíc je potřeba vše připravit na tábor, který se bude konat za týden. Je třeba se postarat o hodně věcí a já v tom mojí dospělou kamarádku nechci nechat samotnou.

Je to zvláštní ale Boží mě bere jako součást rodiny, a já ji jako moji nejlepší kamarádku i když jí je přes čtyřicet a má čtyři vlastní děti. Přesto si rozumíme, obě jsme v nitru ,,neohrožení šílenci" kteří skoro před ničím necouvnou. Zažili jsme si toho společně hodně. Od společných vyjížděk až po mé přemlouvání o zavolání sanitky Boží, když bylo třeba. Tohle vše nás dost sblížilo a já jsem za to vděčná. I za všechny ty hrůzy, neboť ty nás sblížili nejvíce.

,,Zítra jdu ke koním" řeknu mamce když vhodím prádlo do pračky. O mé nemoci jsem se samozřejmě absolutně nezmínila. Mamka jen souhlasně přikývla. Nebylo to pro ni nic nečekaného.

Večer, když už ležím v posteli a snažím se usnout, se mi hlavou honí proud myšlenek, který nedokážu zastavit. Mísilo se ve mne mnoho pocitů. Tloukla jsem hlavou do polštáře, v domnění že lépe usnu. Samozřejmě to nepomáhalo. Zkusila jsem se převalit na bok...poté na druhý, na záda a nakonec na břicho. Vyzkoušela jsem snad všechny pozice, avšak i přes mojí unavenost jsem nedokázala usnout. V mojí hlavě to stále šrotovalo.

Po hodině se konečně můj mozek vzpamatoval a zůstal myšlenkama pouze u představování nereálných situací jako to dělávám každý večer. To mě uspává, i dnes to zabralo a já u svého třetího vymyšleného scénáře konečně usnula.