Nikdy Nezapomenu

31.

U stolu zavládlo ticho. Smutně jsme se na sebe s Lenkou podívali. Zvedla jsem se a odešla od stolu od té napjaté atmosféry. Vyšla jsem z lenky domu a zamířila ke stájím, cestou jsem smutně kopala do malounkých kamínků, které mi přišli pod nohy. Sedla jsem si naproti stáji kde postávalo pět koní. Cítila jsem se mizerně. Najednou jako by se mi celý můj svět rozpadal pod nohama. Ztratila jsem něco, co jsem hluboce milovala. Vyplnilo se to! věždba snu právě nastala. Všechny varovné signáli jsem vnímala, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že padnou na koně. Usvědčila jsem se ve své vášni pro zvířata. Mohlo mě to napadnout.... mohla jsem to alespoň tušit. Jak jsem mohla přehlédnout Olči signáli volající o pomoc. Výčitky na mě padali rychlostí blesku. 

Když jsem se zmohla hovořit, vytočila jsem na telefonu Boží a zdělila jí nešťastnou novinu.   ,,ahoj Boží... nepoťeším tě mojí zprávou ale naše Olča už se na nás dívá zhora.Je za koňskou duhou na věčných pastvinách"  z telefonu se ozvalo pouze překvapené a smutné  cccože? pak hovor ustal neboť ho Boží típla.

~~~

Sedím ráno s táborníkama u stolu u snídaně. Děti poslušně sedí a ládují se rohlíkama s nutellou. Byl další krásný teplý letní den a děti měli dobrou náladu.  Já popíjím kafe když mi začne zvonit mobil. Byla to Justý, co se děje? podivím se ale i přes to hovor okamžitě vezmu. ,,Ahoj Boží" ozve se z mého mobilu. A pak jsem se to dozvěděla... zmohla jsem se na pouhé ,,cože?"  rázem mě přešla veškerá chuť k jídlu. Děti si povšimly rozruchu. Musela jsem s pravdou ven. najednou se vytratilo veškeré kouzlo skvělé nálady a všem bylo smutno. Některé holky začali nabírat do pláče a kluci také byli zarmoucení.

 Po snídani si děti sesedli ke stolu a vyndali si pastelky a papír. Všechny do jednoho teď malovali Olču. Bylo to tak rozkošné na pohled. Jejich obrázky byli plny srdíček a šťastných úsměvů. V některých stála Olča s Lexy ve výběhu, někde byla samotná Olča v plné kráse obklopená srdíčky či jinde postávali děti vedle ní a hladili jí. Každý obrázek měl něco do sebe.  posmutňelá nálada sice neodešla ale toto jí pomohlo alespoň protrhat. 

~~~

Stále jsem seděla u stájí. Myšlenkama jsem byla mimo. Vzpomínala jsem na ono malé hříbě pasoucí se vedle své matky, na tu malou jiskřičku v očích když postupně Olča prozkoumávala svět. Taková radost ze života, kterou mnoho lidí postrádá. V hlouby srdce jsem však věděla, že Olči poslední kapitola se měla již psát na klinice v Heřmanově Měštci, díky odborné pomoci si tak mohla alespoň vychutnat další tři měsíce života.Můj proud myšlenek se rázem vypařil. Rozhlédnu se a zjistím, že vedle mě stojí sweetie. Měla čumák u mého ucha. Slyšela jsem každičký její výdech. Hlasitě mi foukla do ucha a já se na ní usmála. Byla to tak dlouhá doba, co jsem jí naposledy viděla. byla u más před pár lety na odstavení. Přesto jsem jí ihned poznala.Moje smuteční nálada alespoň prozatím pohasla, neboť v přítomnosti koní člověk zapomene na své trable a starosti.

Uvědomila jsem si, že Olči osud již nezměním. Postupně jsem se začala smiřovat s realitou, že je po všem. Ale po všem ještě zdaleka nebylo...