Nikdy Nezapomenu

6.

6.

Po Olči odjezdu začala Lexy šílet. Chudák si myslela že jsme jí Olču sebrali, a proto začala kvůli svému mateřskému pudu hlasitě a nešťastně řehtat. Naprosto se jí nedařilo utišit. Boží ji vyvedla z výběhu kde běhala jako pominutá a hledala své hříbě. Lexy uviděla přepravník, kterým už párkrát jela.

Nejprve se jí vůbec nechtělo, po patnácti minutách bylo vše beze změny. Uši otočené dozadu, obrovské nozdry a vyplašené oči. Tak nějak v tuhle chvíli vypadá naše Lexy. Couvala, vzpínala se a kopala kolem sebe. Byl to boj, ale my neztráceli odhodlanost a snažili jsme se dál. Najednou se v Lexy něco zlomilo... jako kdyby náhle pochopila celou situaci. Její uši se otočily dopředu a začali vnímat. Boží si stoupla vedle ní a říká: Lexy, ty naše kočičko, musíš nastoupit, tvé hříbě tě potřebuje... Nikdy už nezjistíme jestli nám rozuměla, ale od té doby byla manipulace s ní mnohem lepší. Po pěti minutkách si Lexy dala říct a nastoupila. Lenka sedla za volant a Boží s Johnem dozadu auta. Vyrazily směr klinika.

Cesta jim šla od ruky. I přes všechen stres okolo zvládli zachovat chladnou hlavu a jelikož to byli všichni koňáci, hned našli společnou řeč.

Alena s Olčou měli již třičtvrtě cesty za sebou. Alena jela opatrně po dálnici. Bylo štěstí že měla tmavé sklo, takže nikdo Olču neviděl. Náhle však Alenu z docela klidné cesty vyrušilo těžké oddychování. ,,ale ne!" byla to Olča, nevypadala vůbec dobře. Měla slepené své jemné chloupky potem a zděšený výraz. Alena se rozhodla šlápnout na plyn. Na tachometru se rázem ze sto deseti stalo sto třicet, sto čtyřicet, sto šedesát, a nakonec se zastavil na celých sto sedumdesáti kilometrech za hodinu. Bylo to totální šílenství, ale tady šlo o minuty, né-li o sekundy! Alena se začala bát, takhle rychle v životě nejela. Cesta se míjela tak rychle že skoro nestíhala sledovat auta okolo. V očích se jí dokonce zaleskly slzy. Slzy strachu, jak o sebe tak o Olči život, ale touha pomoct tomuto malému stvoření byla silnější.