Nikdy Nezapomenu

28.

Stála jsem tu po boku s Lenkou a překladatelkou. Moje oči byly ospalé, z vlasů mi padalo seno. Až teď jsem si sama sebe prohlédla. Seno jsem měla snad všude. V hlavě, tričku v legínách botách... velmi škrábalo. Snažila jsem se ho setřást, ale bylo ho příliž. Mezitím k nám dorazila doktorka. než mohla Olče podat léky, musela zjistit jaké léky jí již byly nasazeny, její stav a další pro ně podstatné informace. Bylo to velké papírování. Horlivě jsem začala odpovídat na všemožné otázky a po očku jsem sledovala Olču.Papír se začínal pommalu plnit mými poznatky. Bylo toho ale hodně. Strácela jsem trpělivost,proč to trvá tak dlouho?? léky přišli zdejšímu doktorovi dávno v esemesce. na co ještě čekají? připadalo mi to jako celá vječnost, když zacvakli propisku. Vječnost to samozřejmě nebyla, jednalo se o 20 minut.I to ale znamenalo hodně.Všichni ještě zašli do kanceláře pro nějaké podpisy.

Stála jsem tam nehybně a přemýtala v mysli proč zrovna ona? Viděla jsem ono trápení v očích Lexy a neskutečnou bolest v Olči očích. Přistoupila jsem blíže k boxu. Lexy stála hned za mříží. Natàhla jsem ruku, za účelem jí pohladit a slovně podpořit. Sotva se moje ruka dotkla její srsti, Lexy smutně zařehtala a uhla celým svým tělem. S ucuknutím její hlavy jsemzahlédla jak jsou její oči skleněné. Přísahám, nikdy jsem neviděla koně plakat. Velmi mě to zasáhlo, nebylo to vůbec dobré znamení. Přejel mi mráz po zádech. Musela jsem si sednout. Cítila jsem se najednou tak slabá. Jako kdyby kus mého srdce právě puknul a já nemohla nic dělat. Tak moc jsem byla k mým koňským miláčkům připoutaná. Byly pro mě jako lidé, jako přátelé kteří nikdy neuměli mluvit, ale poslouchali, a to mi stačilo. V tu chvíli se vrátila Lenka. Také neměla dobrou náladu. Moje myšlenky mě přiměli se zeptat na jedinnou otázku. Jaké by to bylo pro Lexy stratit své hříbě. Odpověď se mi dostala tichým hlasem. ,,jako pro matku stráta vlastního dítěte" její hlas se lehce třásl. Podívala jsem se na Olču, a najednou mě bodlo u srdce. Byla to rána z čista jasna. Nikdo jsme neměl daleko od pláče.

Konečně přišel i doktor. Otevřeli jsme dveře boxu. Vzala jsem Lexy na vodítko, aby se doktor mohl podívat na Olču. Její oči byli stále zakalené. Hlavu měla svěšenou a uši našpicované směrem k Olče. I ona napjatě pozorovala doktora, který právě zkoumal Olči bříško. Lehce se ho dotýkal kovovým přístrojem a vedle na monitoru se ukazoval obraz břicha zevnitř. Všichni jsme tiše sledovali monitor. Doktor něco říkal, nerozuměla jsem mu a to mi na náladě nepřidávalo. Stáli jsme tak nehybně již čtvrt hodiny. Vůbec se mi to nelíbilo. Obraz na monitoru byl stále stejný... co stále skoumá proboha! Měla jsem zlost. Olča dýchala tak, že to vypadalo, že umírá. Hak tu mohl jen tak sedět a skoumat stále stejný výsledek. Konečně promluvil. Jakmile jsem uslyšela překlad moje zlost vzrostla. Začala se mi vařit krev v žilách. Doktor usoudil, že má Olča v břichu vodu. Jako vážně?? To bych bez něj fakt nevěděla, žejo! :( bylo to zřejmé. Dále prohlásil, že další vyšetření provede, jakmile se Olča postaví. Moje tváře začali rudnout. Postaví! Vždyť sotva dýchá! Je nereálné aby se v tomto stavu postavila na nohy. A dokud se nepostaví, nebudeme vědět co jí je a tudíš se jí nebude dostávat potřebná léčba. A pokud se jí nedostane potřebná péče, zemře! Všem včerně mě byla tahle situace jasná. V tuhle chvíli nešlo nic udělat.

Bylo půl čtvrté ráno. Chyslali jsme se na cestu zpět. Přistoupila jsem k boxu. S těžkým srdcem jsem hladila Olču a loučila se s ní. Bylo mi jasné, že je to dneska naposled. Naposled co jí vidím. Asi ani nemusím popisovat mojí náladu, protože byla nepopsatelná. Hladila jsem jí po hlavičce. Sehla jsem se k ní a zašeptala jí do ucha větu, kterou si navždy budu pamatovat, jelikož to byla věta na rozloučení.

,,Byla si to nejúžasnější a nejstatečnější hříbě, které jsem kdy znala. přeji si aby tě nic nebolelo a abys na mě nezapoměla, neboť já na tebe budu navždy myslet. Patří ti kus mého srdce" nikdo jiný má slova neslyšel, nebylo třeba. Tohle byla chvilka jen pro nás dvě. Předala jsem jí své díky za všechny krásné chvilky prožité s ní. Sevřela jsem její krk v objetí a naposledy jsem nasála její pach. Pak jsem si stoupla a objala i Lexy. S tou se jistě brzo uvidím ale chtěla jsem jí podpořit v její těžké chvilce. Jí jsem ale pro změnu nešeptala slova útěchy. Mé rty se pootevřeli a vyšlo z nich pouhé. ,,Tvá minulost nebula skvělá, ale my spolu vytvoříme překrásnou budoucnost, to ti slibuji!"Byly jsme v tom spolu. Stejné pocity, stejné vzpomínky, stejná situace a stejný příběh, který ale dopíšeme spolu v nejlepším. Obě jsme si to teď a tady uvědomovali.myslím si, že tímto se náš vztah hluboce prohloubil.