Nikdy Nezapomenu

29.

Seděla jsem již v autě. Chystali jsme se vyjet ze dvora. Lenka uchopila volant a obratně vycouvala.Šlo to snáz, jelikož jsme se rozhodli na klinice  přepravník ponechat. Naposledy se mi naskytl pohled do stáje na Olču s Lexy. Pár vteřin, ale přesto jsem si je jasně vybavovala. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se olča snaží postavit na nožky. Během vteřiny již byla zpátky na zemi. V tom jsme vyjeli ze dvora. Přerušil se tak můj poslední pohled na holky. V hlouby duše jsem si přála, abych je příště zahlédla obě, ale jsem realista. Musel by se stát zázrak, ovšem i ty se přeci občas dějí. Uvidíme.

Byly čtiři hodiny ranní. Drandili jsme si to domů po noční osvětlené dálnici. Byla prázdná. Jak nečekané...kolik lidí si tak obyčejně vyjede ve čtyři ráno na výlet?žejo. Nabrali jsme rychlost, ale ani tak mi cesta neutíkala. v autě bylo ticho. Nikdo neměl náladu na konverzaci.

Chystalala jsem se opřít o sedačku a pokusit se na chvilku usnout. Se zavřenýma očima jsem poslouchala zvuk motoru. Usnout se mi nedařilo, a tak jsem se zabořila do vlastních myšlenek. Snažila jsem se myslet na cokoliv jiného, ale moje myšlenky se stále stáčeli k Olče. Stále jsem viděla před očima jak mi leží v klíně a já jí slibuji, že bude v pořádku. Jak cítím její těžký dech a jak mi pomalu kolébá ke spánku v náručí. Také na to jak jí zpívám písničky a ona mě sleduje těma svýma statečnýma očkama. Nebo jak leží v boxe a snaží se usilovně postavit na nožky ale nedaří se jí to. Čím déle jsme jeli a čím více jsme se vzdalovali, tím horší jsem měla pocit. Pocit nejistoty. Otevřela jsem oči. Zrovna se rozednívalo. Jeli jsme naproti východu slunci. hrál všemi barvami. Nebe bylo do fialova, pozvolna přecházelo v růžovou a přímo sluníčko vrhalo oranžový nádech do této krásné směsice barev. Byl tu nový den, nový začátek, nové naděje. Naděje v lepší dnešek. Užasle jsem pozorovala východ slunce a myslela na to, že stejný východ slunce pozorují i holky na klinice. Pozvolna jsem se pousmála, abych snížila napětí ve svém těle. Cesta se linula a já se nechala unášet.

konečně jsme míjeli rozcestí, které jsem znala.Ale co to? odbočili jsme jinam. Za chvilku mi Lenka sdělila, že je již moc vyčerpaná, takže přespím u nich. Nechtělo se jí skrátka zajíždět. Budiž! Po tom všem mi již bylo vše jedno. Neodporovala jsem a jen souhlasně přikývla.

Docela šílené co jedna malá holka dokáže udělat pro zvíře. Absoluvat cestu do Německa s neznámýma lidma bez vědomí rodičů, bez dokladů, v přepravníku s mohutnou kobylou. A završit to přespáním u těchto lidí :) Bylo to zoufalství nebo oblíbené riskování lidí v jejím věku?Ani jedno, byla to pouze symbioza mezi ní a koňmi. Jednoduše musela... sama si to doteď nedokáže vysvětlit, ale vůle byla silnější než zdravý rozum.Mohlo se cokoliv zvrtnout, ale měla jednoduše kliku.

Beep,Beep! ozýval se zvuk troubení volantu. Na poslední chvíli jsme se vyhli autu ve druhém pruhu. Bylo to tak natěsno,,Brr" zatřásla jsem se. Rozhlédnu se a než stihnu ze sebe strhnout obálku strachu jsme ve dvoře. Bylo půl šesté ráno, když jsem za sebou zabouchla dveře od auta. Kolem byly stáje s koňmi stejného plemene jako Lexy, nebylo divu Lexy odtud pocházela. Dále se zde rozkéhaly pastviny s kruhovým jezírkem. Mohlo zde žít přes dvacet koní. Kobyly ale také oddělení hřebci. Více jsem si prohlédnou nestačila, neboť Lenka už mě táhla dovnitř do domu, který ležel naproti stájím. Před vstupem jsem ze sebe otřásla zbylé seno. Prošla jsem chodbou přímo do Lenky ložnice. Dnes jsem spala v jejím pokoji.Ona si lehla ke svému příteli do vedlejší místnosti.  Nežily si tu vůbec špatně. V jejím pokoji se nacházela obrovská postel, krásná bílá skříň se zavěšenými šaty na ramínkách. Na zdech byli obrazy koní. Postávali v nich hříbata s kobylama nebo pobíhali divocí hřebci plní temperamentu. Všechny obrazy měli své kouzlo. pohled mi padl na zrcadlo v kterém se odrážela moje kopie. zadívala jsem se důkladně na sebe. Stála jsem schrbeně. Měla jsem stále rozcuchané vlasy plné sena a  také velmi ospalé a uplakané oči. Byl to hrozný pohled. zanechala jsem raději dívání sama na sebe a sedla si na postel. Sundala jsem si tepláky. vyvalilo se z nich spoustu sena. Zastrčila jsem ho nohou pod postel. Nic lepšího mě nenapadlo. Totéž jsem udělala i po té co jsem si sundala své triko. Až se bude chystat Lenka uklízet, objeví zde můj nehezký dáreček. Nojo je to pouze seno, snad by se neškaredila kvůli pár stébel sena, vždyť je to Paní ranče. Pomyslela jsem si. Vděčně jsem se natáhla na její postel. Zabořila jsem hlavu do polštáře. Během pár minut jsem upadla sic do lehkého, zato do tolik potřebného spánku.