Nikdy Nezapomenu

25.

Atmosféra by se dala krájet.Děti také poznali, že něco není v pořádku. Bylo zbytečné něco tajit, stejně by ráno zjistily, že chybí dva koně ze stáda. Museli jsme s Boží našem táborníkům celou situaci objasnit. Bylo mi do breku. Probudil se teď ve mně všechen adrenalin. Byla jsem po celém dni unavená, ale na spánek jsem neměla ani pomyšlení. Hlad mě také přešel. Měla jsem sevřený žaludek.Čekala mě náročná noc, dvou hodinová cesta do zahraničí s cizími lidmi, zavřená s mohutnou kobylou a hříbětem v jednom přeravníku. Dokonce bez vědomí mích rodičů. Neměla jsem sebemenší chuť volat domů. Kdo ví jestli bych vůbec měla svolení jet. Ale já jet musela! Byla jsem si jistá, že bych si to moc vyčítala.

Bylo jedenáct hodin. Lenka stále nikde. Nálada houstla. Musela jsem se jít připravit na onu cestu. Zamířila jsem do svého stanu. vyházela jsem všechny věci ze svého batohu. Zbalila jsem si pouze teplé oblečení, peněženku a pití. Vyšla jsem ven a usedla ke stolu k Boží. To ticho bylo děsivé. Z okolních stanů bylo slyšet pouze spokojené oddychování. Děti již spaly. Začala jsem se nervozitou celá třást. Byla jsem stěstím bez sebe, když konečně volala Lenka, že se blíží.Celá ta půl hodina mi připadala jako věčnost.

Přepravník vjel do dvora. Konečně. Stála jsem s batohem na zádech ve výběhu a vedla jsem Lexy na vodítku k přepravníku. Olča se za ní z posledních sil plazila. Byl to smutný pohled. Její tělíčko se celé třáslo, stékal z ní pot a těžce se jí dýchalo. Ostatní koně vše pozorovali z povzdálí. Zařehtali Lexy na rozloučení. Jejich řehtání neznělo však vesele, byly to slabé zvuky s nádechem lítosti souznění a strachu. Takové jsem u nich ještě nikdy nezažila. U přepravníku jsem předala vodítko Boží. Nejprve jsme dovnitř s Lenkou dostali Olču. Chvilku to trvalo, jelikož její krok byl velice pomalý. Lexy pak tolik neodporovala a nastoupila také do vozu. Dveře se zaklapli a rozhostla se tma. Byla jsem tu pouze já, Lexy a Olča. Rozhléhla jsem se kolem. Bylo tu pouze jedno přepažení, u síťky plné sena. Sedla jsem si pod ní. Nikde jinde moc místa nezbylo. Lexy nervozně uždibovala seno a Olča postávala opodál. Slyšela jsem zvuk motoru a o pár vteřin později jsme vyjeli. Naše cesta byla započata.