Konečně tu byl sjezd na Heřmanův Měštec. Alena zpomalila z rychlého tempa na devadesát kilometrů a sjela do výjezdového pruhu.Za chvilku už byla pryč z dálnice a své slzy zanechala tam. Konečně uviděla odbočku na kliniku. Za chvíli se před ní rozprostírala krásná
velká červeně natřená budova s nápisem Koňská klinika H.Měštec . Přejela příjezdovou bránu a už byla ve dvoře. Bleskurychle zaparkovala a vystoupila. Hned k ní přiběhla paní veterinářka. Byla překvapená že za autem není zaháklý žádný přepravník... Když Alena otevřela kufr svého auta nestačila se divit. Avšak hned pochopila... však ona také miluje zvířata.A moc dobře věděla že když jde do tuhého stává se i z nemožného možné.
Olču vyndali z auta a hned jí ubytovala v jednom z mnoha boxů s krásnou vrstvou slaměné podestýlky, vodou a okýnkem s výhledem na louku. Pustila se do vyšetřování... poslechla si její srdce, změřila teplotu. Poté vzala holicí strojek a vyholila jí místo na krku, kam následně píchla kapačku s živinami. Mezitím už dorazily holky s Lexy. Lexy hned poslušně sešla po rampě dolů a zamířila do stáje. Ach té radosti v jejích očích, když spatřila své hříbě. Hned začala Olče lízat její zpocenou srst. Veterinářka nakonec sdělila že se jedná o zánět střev a že má podezření na neuzavřenou cévu v pupečníku. S těmito slovy se s Boží, Lenkou, Johnem a Alenou rozloučila.
Bylo osm večer když Holky vyjeli z kliniky. Před sebou měli dlouhou cestu a byli velmi unavené ze všeho toho stresu kolem. V jednu hodinu ráno dorazili domů. Všichni unavení ze všeho toho cestování a drama lehli do postele a spali až do rána.
~~~~
Dny plynuli jako voda... netrvalo dlouho a byl tu 2.červen. Dnes již Olča pojede zaléčená z kliniky domů. Všem se nám ulevilo.
ČTEŠ
Nikdy Nezapomenu
Короткий рассказOlča měla stále zabořenou hlavu v mém klíně. Mně v očích visely slzy. S každým jejím výdechem jsem se modlila, aby tento výdech nebyl poslední. A to už jsem to nevydržela, z očí se mi draly kapky slané vody. Stékaly mi z tváří do klína. Neměla jsem...
