Nikdy Nezapomenu

33.

Chýlil se večer a slunce na obloze vystřídal měsíc. Děti spokojeně leželi ve spacácích a byl by to dokonce i poklidný večer, kdyby mě nepřevládli obavy o Lexy... Stále dokola se mi do mého podvědomí vraceli myšlenky na předchozí noc. nedokázala jsem je zastavit. Byli tak neúprosné a tíživé.... Tak moc jsem se těšila, až bude Lexy alespoň v pořádku doma ve svém stádě. S touto jedinou pozitivní myšlenkou jsem ulehla do svého stanu. Zachumlala jsem se do své deky. Boží už byla na cestě do Německa, dostávala jsem od ní informace přes esemesky. Chtěla jsem se spánkem počkat, než se vrátí, ale moje oči se čím dál více zavírali. Byla jsem celá rozlámaná a unavená z minulé moci. Překonávala jsem své vlastní tělo. Potřebovala jsem spánek jako sůl. Ležela jsem mlčky s telefonem na své hrudi. Bylo jedenáct hodin, když mě přeci jen únava přemohla a už i z mého stanu se ozývalo tiché oddychování. 

Čas nám plynul a Boží s Lenkou se postupně přibližovali k Lexy. Byla černo-černá noc, když míjeli hranice s Německem. Cesta byla bezproblémová, neboť provoz již v tyto hodiny nebývá velký. Ani se nenadáli a už Lenka brala za volant a zatáčela do vjezdu na kliniku. Vystoupili z auta. Před nimi zářil veliký nápis označující kliniku. byl nepřehlédnutelný. Vedle auta stále postával Lenky přepravník, který zde minulou noc zanechala. Připojila ho zpět k autu. Vše bylo připravené na nakládání Lexy.

Lenka šla vyřídit poslední papírování a boží se chopila vodítka. Vstoupila do osvětlené stáje. Hned u vchodu jí přivítal koňský pach. Procházela mezi boxy, než se dostala k boxu se jmenovkou: Lexy. Nahlédla dovnitř. Postávala tam Malá kobylka se svěšenou hlavou a nepřítomným pohledem k zemi. Byla to ona... ale zároveň jako by tam stál cizí kůň. byla to bolest hledět na koně, kterého celé dny vídáte ve vyrovnaném rozpoložení, jak ztratil jiskru.             Boží otevřela dveře do boxu. Lexy zastříhala ušima, ale dále zůstala stát bez povšimnutí. Boží přistoupila blíž. natáhla k ní ruku a přivítala se s ní. Opatrně jí nandala ohlávku a přiměla jí udělat pár kroků, aby jí dostala ven z boxu. Lexy poslušně kráčela s nepřítomným pohledem až k rampě. bez problému oddaně nastoupila na rampu. Tušila že jede zpět domů. rampa se zaklapla. po chvíli byli vyřízeny i poslední dokumenty a mohlo se teď opravdu vyrazit domů. Jak obratně Lenka  na kliniku zajela, tak také vyjela. naposledy zazářil nápis na stájní budově a pak už následovala pouze klidná dálnice linoucí se kilometry daleko. 

Byl konec léta, noc byla chladnější než obvykle. Pomalinku ale jistě se blížil podzim. Ve vzduchu vál lehký větřík, který si nenápadně hrál se stany. byl příjemný ale trochu chladil. Koně postávali ve výběhu a klidně podřimovali. Atmosféra se zdála býti klidná, ale když by jste se lépe podívali, viděli by jste onen smuteční nádech. Najednou tmu překryly dva paprsky světla. Auto pomalu vjíždělo k výběhu. Zastavilo. Vyskočily z něj dvě osoby a spustili rampu. Stádo bylo za chvilku zase celé. Lexy byla doma. Haidy na ní lehce zafrfňala na pozdrav a ostatní se k ní připojili. Poté už zase klidně stáli. Boží se vydala spát a Lenka odjela k sobě na svůj ranč.

Instinktivně jsem se vzbudila chvilku poté, co Lexy dorazila. Ihned jsem se zvedla a doslova utíkala za ní. zastavila jsem se před výběhem a dále pokračovala s klidem. Zastavila jsem metr před ní a nechala jí přijít ke mě. Tak ráda jsem jí zase viděla. Obmotala jsem své ruce kolem jejího krku a nasála její pach. zadívala jsem se jí do očí a se soucitem jí sledovala. Přála jsem si pro ní udělat maximum, aby to byla zase ta Lexy, kterou jsem léta znala. Momentálně byla ale noc, musela jsem tak své úmysly nechat na ráno.  

 v tuto chvíli by se zdálo že je náš příběh u konce... upřímně myslela jsem si to také ale toto byl pouze začátek.