Jmenuji se Claudie je mi sedmnáct mám dvojče Charlieho a můj život je fotbal. Kolem mě jsou samí idioti. Někteří by řekly že jsem až moc rozmazlená. Ale sama nevím.
Tenhle příběh je celý vymyšlený!!!
5.12. 2022 #8-tenagers
16.12. 2022 #10-fotbal
1...
Pár dní už uběhlo. Někdo zaklepal. Šla jsem otevřít s doměním že jsou to kluci. ,,Ahoj tati děje se něco?" ,,Taky tě rád vidím, můžu dál." ,,Jo." pustila jsem ho a sedla si na postel. On se opřel do sedadla. ,,Zlato já vím že s někým chodíš.",,Jak..?",,Vím, ale chci to slyšet od tebe.",,Jo mám.",,Super a hraj...?" ,,Ne."skočila mu do řeči a potom sklopila zrak. ,,Zlato víš jakou máme dohodu?",,Jo vím, ale.",,Ne žádné, ale." vyskočil s křesla. ,,Zavolej mamce! A řekni jí to co mě. Na večeři včas."
Trhla jsem sebou jak bouchl dveřmi a rozbrečela se. Moje mysl doufala že to máma pochopí.
,,Mami?!"
„Ano, stalo se něco?"
,,Mám kluka který nehraje fotbal a táta je teď na mě naštvaný." opět jsem se rozbrečela.
„Zlato neplakej, hlavně neplakej. Táta si nad tím hodně zakládá. To musíš pochopit."
,,Ale, já to pochopit nechci!" rozbrečela jsem se.
„A co dělá za sport?"
,,Basketbal."
„To máš blbé víš co říkal táta, dala si mu slib a já stojím za tátou."
,,Mami!"
„Jednou budeš mít světové známého fotbalistu a poděkuješ nám. Ahoj."
Tipla jsem to a šla se osprchovat abych na večeři vypadala úplně jinak. Pravda tátovi jsem dala slib a já sliby držím, ale Jacob. Jeho rty!!!!
Po sprše jsem si utrěla slzy. Zabalila se do ručníku. Vlasy jsem si vyfoukala. A řekla jsme si že tam dojdu jak královna a budou všichni zírat. Make-up jsem si dala základ a (viz. foto.)
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
(Jiná barva očí) Rtěnku jsem doladila rudou. A Oblékla si mé nové šaty.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Chvíli jsme čekala jestli někdo nezaklepe, ale asi dnes nic. U botníku jsem si dala černé boty na vysokém potpadku. Do ruky si vzala mobil a kartu od dveří. Otevřela jsme a div jsem netrefila Charlieho. ,,Ty!!!!!!!!!!",,Ne Claud." chytil mi moji pěst kterou jsem mu chtěla dát. Nebreč Nebreč rozmažeš si make-up.
,,Ty jsi mu to řekl!",,Co, komu?",,Tátovi o Jacobovy!",,Ne, proč on to zjistil?",,A kdo jiný by mu to mohl říct?!",,Nevím, ale já ne Claud věřmi." chtěla jsme něco říct, ale objal mě a v jeho hlase jsem cítila pravdu. ,,Dobře, budu ti věřit.",,Super, hele já ještě musím pro mobil takže ahoj.",,Ahoj." Wow já nebrečela. Pomyslela jsem si nahodila falešný úsměv a sebevědomě šla po chodbě nikde nic jen bylo slyšet potpadky když jsem šla.
