CELEBRITY & LAWYER | Jomille

~𝐢𝐭 𝐡𝐮𝐫𝐭𝐬 𝐭𝐨 𝐬𝐦𝐢𝐥𝐞~

Pohled Johnnyho ♡

Oběd byl příliš tichý a docela mi to nahánělo strach. Camille mlčela, přičemž šlo slyšet, jak polyká jídlo v ústech.

„Udělal jsem něco špatně?" zeptal jsem se zničehonic. Právnička zvedla hlavu od jídla a smutně se pousmála. V žaludku se mi z jejího pohledu tvořil uzel.

„Měl bys?" opáčila tiše.

„Ne, já...já jen, že jsi tak potichu," vysvětlil jsem nervózně a polkl hrudku v krku. Camille se téměř neslyšně uchechtla a natáhla se přes stůl pro mou ruku. Neváhal jsem ani vteřinu a stiskl ji. Věděl jsem, že se něco děje, úplně jí to šlo vyčíst z očí.

„Za čtrnáct dní mi zmizíš na dlouho dobu," šeptla a krátce sklopila víčka k sobě. Ach, takže tohle ji trápilo. „Nestihnu si tě ani užít, dva měsíce sice uběhnou rychle, jenže..." odvrátila hlavu, přičemž si olízla rty, „budeš okolo sebe mít mnoho atraktivních žen."

Tato slova mě přinutila pozvednout obočí.

„No a? Naznačuješ, že bych tě podvedl?"

„Ne, nic takového neříkám," vychrlila, „prostě se mi bude stýskat. Hrozně mi bude chybět tvoje přítomnost, Johnny."

„Pojď ke mně," zamumlal jsem okamžitě, když mé bystré oko postřehlo, jak si vlastními slzami solí polévku. V mžiku obešla stůl, za kterým jsme seděli a usadila se vedle mé maličkosti.

„Promiň, asi budu mít brzy své dny. Jsem příliš emotivní a neměla bych být," uchechtla se, když jsem si ji přitáhl na hruď a objal kolem ní ruku.

„V pořádku, já se přece vrátím." Utěšoval jsem ji, ale pak jsem zvesela dodal: „Teda pokud nebude mít moje letadlo havárii."

„To není vtipné!" zakňučela s rozšířenými zorničkami. Zakroutil jsem hlavou a opakovaně ji hladil po vlasech nahoru a dolů. Možná teď nebyl nejlepší nápad ji dráždit mým nemístným humorem.

„Taky mi budeš šíleně scházet, Camille, ale ani taková vzdálenost mě nedonutí k tomu, abych tě přestal milovat, pamatuj si to," pravil jsem tiše. Ucítil jsem, jak zakývala hlavou a poté se vzdálila. Natáhl jsem ukazováček a otřel jí slzy z načervenalých tváří.

„Bože, měla bych přestat," zabrblala s povzdechem. Posunul jsem talíř s polévkou k ní a nahlédl z okna.

„Víš, mám pocit, jako by nás někdo sledoval."

Otočila hlavu k poloprázdné ulici. Sledoval jsem, jak soustředěně přimhouřila víčka, u čehož se nezapomněla nepatrně hryznout do rtu a shlížela na ulice.

„Nejsem žádný expert, ale..." naklonila hlavu trochu do strany, „myslím, že nás vyfotili."

„Asi zabereme místo na titulním článku v nějaké drbárně o celebritách," odfrkl jsem si. Camille mi to odsouhlasila zamručením a odvrátila zrak od okna k polévce. Nechal jsem jednu paži viset kolem jejího ramene a zaposlouchal se do blaženého zvuku relaxační hudby, která byla puštěná v restauraci. Podupával jsem si do rytmu nohou až do doby, kdy Camille dojedla polévku.

„Nemám už hlad, a musím zpátky do práce," lamentovala a začala vstávat od stolu. Zamračil jsem se a stáhnul ji zpátky.

„Camille, měla bys ještě něco sníst, budeš mít hlad," pozdvihnul jsem obočí. Hned, co jsem to dořekl, hodila po mně pohled, který jsem moc dobře znal. Jako by mi němě říkala „nedohaduj se se mnou, když víš, že vyhraju."