CELEBRITY & LAWYER | Jomille

~𝐈 𝐝𝐨𝐧'𝐭 𝐛𝐞𝐥𝐢𝐞𝐯𝐞 𝐢𝐧 𝐡𝐮𝐦𝐚𝐧𝐬 𝐚𝐧𝐲𝐦𝐨𝐫𝐞~

Pohled Johnnyho ♡

„Netvař se tak kysele, Johnny," zasmál se Jeff a drcnul do mě, „přece ji neopouštíš navždy."

Kouknul jsem na něj jedním okem a pousmál se.

„Máš pravdu, ale i tak mi chybí už teď," pokrčil jsem rameny. Jeff se napil vody, vyhlédl z letadlového okénka a nepřítomně se zeptal: „Víš třeba, co v tuto chvíli dělá?"

„Jede do práce," zasnil jsem se, „určitě ji má Malcolm pod dohledem. Vsadil bych se, že je v jeho přítomnosti spokojená. Je to vtipálek, nudit se nebude."

„Ta si užije," zachechtal se Sean zpoza nás. Tak nějak jsem doufal, že ji Malcolm přivede na jiné myšlenky. Letěli jsme už docela dlouho, připadalo mi to nekonečné. Čas utíkal tak pomalu až mi z toho bylo nanic. S Jeffem jsme sice celou cestu konverzovali o různých věcech, občas se přidal i Sean, ale i tak se to táhlo jak šnek.

„Ještě se stavuju za Helenou kvůli Timovi," připomněl jsem si. San se zeptal, kdy tam plánuju jít, jenže to jsem zatím neměl promyšlené, takže jsem řekl, že v průběhu. Tim s tím na mě netlačil, ale bylo mi jasné, že touží po její odpovědi. Chtěl jsem to mít z krku a navíc jsem se s ní potřeboval poradit o jedné věci...

„Hádám, že jakmile se letadlo dotkne přistávací dráhy, sebereš telefon a zavoláš svojí přítelkyni," uchechtnul se Jeff a měl naprostou pravdu. Plánoval jsem zavolat Camille, i když můj třetí smysl mi napovídal, že to udělá sama. Nedočkavě jsem si pohrával s prstýnky, a jelikož moje ruce odmítaly zůstat v klidu, přesunuly se poté k náhrdelníkům, co jsem měl na krku. 

„Mohli jsme to přesunout až na nový rok," zamumlal jsem. Jeff ke mně zvedl oči a pozdvihnul obočí.

„Proč? Myslím, že čím dřív, tím líp. Kdo ví, co po novém roce bude."

„Co tím chceš říct?" otázal jsem se se zájmem. Jeff se usmál, mávnul rukou a nasadil si brýle. 

„Že určitě budeš chtít být s Camille. Vždycky je v tom ženská," odfrkl si, „Sandra mě taky už nechce pouštět někam do ciziny. Nejsem skoro vůbec doma, takže náš společný čas spadá až na poslední místo."

„To si dovedu představit," pokýval jsem hlavou a okamžitě se mi vybavil v paměti káravý hlas Sandry ke svému muži. Jeff si vzal kytaru a začal na ni brnkat, mezitímco já se opřel loktem o opěrku a druhou rukou poklepával prsty do rytmu o své koleno.

„Držte si klobouky, pánové, přistáváme," houkl Sean, který doposud vyhlížel z kulatého okénka. Výborně, pomyslel jsem si. Konečně pevná země pod nohama. Automaticky jsem vytáhl telefon z kapsy a usmál jsem se na svou tapetu. Měl jsem tam Camille samozřejmě. Stála mezi dvěma alpakami, které byly v pirátském oblečku a usmívala se do fotoaparátu. Vzpomněl jsem si, jak mi Ben poslal tu fotku těsně po soudním řízení. Nemohl jsem se na ni vynadívat. Celá ta fotografie na mě zkrátka působila rozkošně. 

„Tváříš se nějak spokojeně," podotkl Jeff se šklebem. 

„Ano, už ji potřebuju slyšet," zazubil jsem se. Můj přítel pokýval hlavou a odložil kytaru zpátky do stojanu, protože letadlo se blížilo k pevnině. Opřel jsem hlavu o sedadlo a zavřel oči. Cítil jsem ten tlak při přistávání, který tedy nebyl dvakrát příjemný, ale za tu dobu jsem si zvykl. 

Jakmile jsme se dostali na letiště, vystartoval jsem z letadla jako stíhačka, div jsem se nezabil na schodech a Sean mě pak musel dobíhat, jelikož vyjít mezi lidi jen tak bez ochranky nebylo moc bezpečné.