CELEBRITY & LAWYER | Jomille

~𝐝𝐢𝐬𝐭𝐚𝐧𝐜𝐞, 𝐢𝐧𝐜𝐡𝐞𝐬 𝐢𝐧 𝐛𝐞𝐭𝐰𝐞𝐞𝐧 𝐮𝐬~

Pohled Camille ♡

Schůzka s novými kolegy proběhla bez jakýchkoli problémů a nebudu lhát, překvapilo mě to. Čekala jsem, že po mně budou házet pohledy plné opovržení kvůli tomu, co se stalo, ale opak byl pravdou. O Johnnym se nikdo ani nezmínil, přibrali mě mezi sebe jako rovnocenného právníka. Diskutovali jsme hodiny o případu, který měl náš klient před sebou a stihli jsme se i navzájem trochu poznat. Byli to skvělí lidé s kvalitním vzděláním, a už teď jsem věděla, že s nimi bude spolupráce jednoduchá.

Když na Londýn padla černočerná tma, rozpustili jsme schůzku a každý si šel po svém. Na všech už šlo poznat vyčerpání a touhu zalehnout do postele. Jen já jsem se necítila unavená, ba naopak. Sršela ze mě energie a po dlouhé době jsem dostala chuť na můj oblíbený alkohol - Tequilu. Práce na těch několik hodin vytěsnila moje nejtemnější myšlenky do části mozku, v níž jsem o nich nemusela přemýšlet. Cítila jsem se opět svobodná ode všeho, co mě posledních pár měsíců sužovalo, ale tato krátkodobá euforie netrvala věčně.

„Oh, vy už jste tady, slečno. Auto je připraveno před budovou," ozval se přívětivě Frank, můj dočasný bodyguard. Věnovala jsem mu vřelý úsměv, jakmile jsem ho viděla vyskočit na nohy ze židle, když si všimnul mé přítomnosti.

„Děkuji, čekal jste dlouho?" zajímala jsem se za pochodu k východu.

„Ani ne, jel jsem doplnit benzín, přijel jsem asi před chvílí," konstatoval a galantně mi otevřel dveře. Slušně jsem poděkovala a oči mi instinktivně brouzdaly po okolí. Tma byla všude kolem, takže jediné, co jsem zaregistrovala byly světla na mrakodrapech a auta jedoucí po silnici.

„Všechno dobrý?"

Pootočila jsem hlavou k Frankovi, který si mě prohlížel s povytaženým obočím.

„Jen jsem se trochu zamyslela," usmála jsem se. Přikývl a šel se mnou k autu. Cestou se zeptal, jak šla schůzka a věci okolo ní, na všechno jsem odpovídala kladně. Jinou odpověď jsem ani neměla. Nasedla jsem do auta a vytáhla z kabelky telefon, abych zkontrolovala jestli mi nedošla nějaká zpráva nebo zmeškaný hovor. Po dobu schůzky byl můj telefon v tichém režimu, takže pokud se mě někdo pokoušel kontaktovat, nepodařilo se mu to. Hodila jsem s vlasy a poklepala na obrazovku. Vyskočilo na mě hned několik oznámení.

Ben: Jak to vypadá, Camille? Chovají se k tobě hezky?

1 zmeškaný hovor od Maminka a 4 od Jessica

Jessica: Camille.

Jessica: KDE JSI!

Jessica: Sakra, Camille Vasquez! Vezmi ten telefon!

Jessica: Potřebuju s tebou mluvit.

Jessica: NUTNĚ.

Mračila jsem se do telefonu a kdyby Frank nezastavil před semaforem, ani bych si nevšimla, že jsme se rozjeli. Prsty mi divoce pobíhaly po klávesnici, protože jsem zoufale toužila vědět, co se děje.

Nemůžu teď mluvit, Jessico. Stalo se něco?

Napsala jsem a během vteřiny mi přišla nová zpráva.

Jessica: Johnny. Tady. V mojí kanceláři. Jede si pro tebe, holka.

„Cože?!" vyhrkla jsem nevědomky nahlas a telefon mi málem vypadnul z klína, protože jsem si zakryla ústa. Rozklepala jsem se jako při zimnici a husí kůže mi automaticky naběhla také. Musela si dělat srandu.

„Camille? Je něco v nepořádku?" zeptal se v rozpacích Frank a zkontroloval mě pohledem v zrcátku. Naštěstí bylo v autě přítmí, takže mi neviděl do obličeje, ve kterém se teď střídalo milion emocí. Tohle byla ta nejméně pravděpodobná zpráva, jakou bych čekala. Cítila jsem se hrozně, nechtěla jsem ho vidět, ale moje tělo se třáslo vzrušením. Popadla jsem telefon a napsala Jessice krátkou zprávu.