Under my skin

Kapitola 2.

Melanie

,,Vypadáš úžasně, Mel," složil mi William kompliment, sotva jsem nasedla do černého taxíku na místo vedle něj.

Sklonil hlavu, aby se k němu dostal polibek na přivítanou. ,,Děkuju," špitla jsem a lehce mi zčervenaly tváře. 

Mé ruce se klepaly jako by byly pod elektrickým napětím a snažila jsem se to zamaskovat tím, že jsem si je složila do klína. Poté jsem upřela pohled z okýnka na mizící budovy a míjející auta a semafory. Na stehně mi najednou bylo nějak víc teplo. Krátce jsem pohlédla na Williamovu levačku, kterou se mě snažil uklidnit přejížděním po mé noze. Vůbec to nepomáhalo, z mých nohou se stalo akorát želé.

Vycítil mou nervozitu a ruku stáhl zpět k sobě. ,,Bude to v pohodě, naši si tě zamilujou. Tak jako já." Věnoval mi povzbudivý úsměv a spiklenecké mrknutí oka.

Zamaskovala jsem další obavy za neupřímný úsměv a z kabelky vyndala zrcátko, abych si upravila líčení, i když stoprocentně vypadalo pořád stejně dobře, jako když jsem opouštěla byt. Nakonec jsem zrcátko zaklapla a vrátila jej zpátky. Už aby byl tenhle večer za mnou...

Formálně oblečený uvaděč nás usadil v luxusní restauraci ke stolu přímo naproti okýnka do kuchyně, kde šlo pozorovat profesionály, jak čarují jedno jídlo lepší než druhé. Ve své kožené bundě a keckách jsem si ve společnosti slušně oblečených dalších hostů připadala trochu nesvá.

Objevila se u nás číšnice, jak jinak než formálně oděná, a nastavila přede mě ruku, kterou měla schovanou v tenké rukavici. Absolutně jsem nechápala, co po mně chce a už jsem se chtěla natáhnout pro peněženku, jelikož jsem předpokládala, že čekala na dýško, ale naštěstí mě předběhl William, podávající usměvavé blondýnce svůj kabát.

Bože, vážně si tady připadám hloupě.

Číšnici jsem místo dýška obdarovala rozpačitým úsměvem a podala jí svou koženku. Chtěla jsem si sednout do pohodlně vypadajícího křesílka, ale to ke mně přicupitala další obsluhující, která mi křeslo rychle odsunula, abych si na něj mohla sednout s její pomocí. ,,Och, děkuji, zvládla bych to sama," nejistě jsem se usmála a ona jen nechápavě zkřivila obočí. Kam jsem se to sakra dostala?

Když byl konečně na chvíli klid od na můj vkus až příliš vlezlé obsluhy, obrátila jsem se k Williamovi. ,,Mohl jsi mi aspoň říct, kam jdeme. Líp bych se oblíkla."

,,Lásenko, moc ti to sluší. Nevidím jediný důvod, proč polemizovat nad tvou volbou oblečení." S malým úsměvem kroutil hlavou.

Lehce to ve mně vřelo, když použil oslovení ,lásenko'. ,,Třeba proto, že tady všichni okolo mají boty na podpatku a večerní šaty? Co si o mně tví rodiče s takovou pomyslí?"

,,Tak, vaše jídelní lístky. Mohu nabídnout i vinný lístek?" Jako teleportem se vedle mě zase objevila ta blondýna, co si tuhle brala naše kabáty. Na tváři jí hrál ten stejný profesionální falešný úsměv, o kterém jsem začínala nabývat přesvědčení, že musí být vytetovaný. Přece není lidsky možné se osm hodin v kuse usmívat na cizí lidi a odnášet jim kabáty?

,,Vlastně ještě na někoho čekáme. Můžeme vás zatím poprosit o perlivou vodu?" William na druhou stranu vypadal jako ve svém živlu. 

Další křečovitý úsměv. ,,Ale jistě," a na chvíli byl od ní zase klid. S takovou mi přijde, že tohle bude večeře mě, Williama, jeho rodičů a celého personálu. 

S úmyslem se krátkodobě zabavit jsem začala listovat nápojovým lístkem a při pohledu na ceny se zhrozila. Naklonila jsem se přes stůl a potichu sykla:  ,,Willy, nezdá se ti pět dolarů za deci vody trochu moc? To ji stáčí z diamantových trubek?"