Under my skin

Kapitola 11.

James

Jak jsem si kdy mohl myslet, že moje vlastní pobavení stojí za večer strávený s Kosatkou a Melanie? Jak jsem mohl zapomenout na ten arogantní ksicht, který si myslí, že je všechno na světě?

Momentálně jsem zhluboka rozdýchával puls sto dvacet a tlak tak dvě stě na sto osmdesát.

Zapřel jsem se dlaněmi o umyvadlo a snažil se popadnout dech. Melanie. Melanie. Melanie.

Jak může někdo jako Melanie ztrácet čas s někým jako William? Jak mohla zvládat dívat se na jeho křivý ksicht dvacet čtyři sedm? Zaslouží si někoho lepšího. Někoho jako...

Dveře na záchody se rozrazily a na zlomek vteřiny jsem zadoufal, že uvidím zrzavý odraz vlasů.

Když se proti mně rozešla vysoká černovláska a omotala kolem mě hubené ruce, v duchu jsem se mlátil do hlavy. Proč jsem chtěl, aby to byla Melanie? Proč? Když mám úžasnou přítelkyni Caru, která je všechno, co Melanie není?

,,Myslela jsem, že to je dobrý nápad," vydechla mi na šíji a tiskla se hrudí proti mojí.

Ne, Caro, věděla jsi, že to je pěkně debilní nápad a i tak jsi s ním přišla. Věděla jsi moc dobře, jak je tohle Melanii nepříjemné a i přesto jsi jí z toho nedovolila vycouvat a to všechno jen proto, abys jí dala jasně najevo, co je tvoje a na co ona nemá nárok. Na mě. A já debil to odkýval s tebou.

,,Caro, nech mě, prosím."

Lehce jsem ji od sebe odstrčil a začal pochodovat po místnosti.

,,Co-cože?" zalapala po dechu.

,,Jenom potřebuju...být sám. Potřebuju si to všechno v klidu promyslet."

V šoku vyvalila oči. ,,Co prosím? Co si zrovna teď chceš kurva promejšlet?!"

Vážně teď bude vztahovačná?

Opřel jsem se čelem o studené obklady a zhluboka se nadechl. Ke slovu jsem se ovšem nedostal, protože se k němu pustila černovlasá vichřice.

,,Jde o Melanii? To ji tak nemůžeš vystát a nebo spolu šukáte a ty nesneseš pohled na ni s někým jiným?"

Jo, ne, jo. Kromě toho šukání to uhádla.

,,Caro já na tohle teď vážně nemám kapacitu. A navíc—"

Přerušilo mě hlasité vyzvánění telefonu v kapse od bundy.

Ne ne ne. Prosím nebuď ona. Prosím nebuď ona. Prosím nebuď—

,,Co je?!" vyštěknul jsem do telefonu a pěstí udeřil do zdi.

,,Ať jsi kde jsi, okamžitě přijď domů. Něco s bojlerem. Už je tady opravář a prý to může každou chvílí bouchnout." Staceyin vystrašený hlas mě ani trochu nerozhodil. Její slova ovšem ano.

,,Co s bojlerem?"

,,Já nevím, prý se nějak přehrál a když jsem se sprchovala, voda nešla zchladit a byla úplně vařící."

Prudce se mi k sobě přitiskla víčka a přejel jsem si dlaní přes obličej.

,,Do dvaceti minut jsem tam. Toho opraváře tam zdrž," rezignovaně jsem vydechnul a bez čekání na její odpověď hovor típnul. Omluvně jsem pohlédl na Caru. ,,Musím domů. Ségra nějak rozbila bojler a prý to může bouchnout."

Zkoumavě přimhouřila oči a založila si ruce na prsou. ,,To se ti ale náramně hodí, když potřebuješ akutní propustku z tohohle rozhovoru a z celé večeře."