Under my skin

Kapitola 26.

__Melanie

Po volném programu jsem všechny svolala do našeho apartmánu, jelikož byl dostatečně velký pro tolik lidí na jednom místě a byl tady klid, který bychom v hotelové hale neměli.

,,Ozvali se mi z vedení a naší první návštěvou v Bostonu bude muzeum výtvarného umění," oznámila jsem, když se všichni usadili v obýváku našeho dočasného bytu.

Mason, Margot, Cassandra a Steve seděli na pohodlném sametovém gauči.

Louis a Juliette si zabrali křesla potažená stejnou látkou.

A James pochodoval někde v mojí blízkosti. Chvíli stál vedle mě, potom se posadil na židli u televize, a pak se zase vrátil k mému boku.

,,Nemyslete si, že nám se tam nějak chce. Nejradši bysme si udělali vlastní program a na večer naplánovali Tour de pub," připojil se ke mně, jakmile zaregistroval protáhlé obličeje.

Margot rázem ožila. ,,Tour de pub? To slyším prvně."

James se zasmál tím krásným, upřímným smíchem, který mě vždycky dokonale uchvátil.

,,Nevím, jestli se jedná o oficiální pojem, ale v podstatě jde o večerní lomeno noční návštěvy místních hospod a v každé si dát minimálně jeden drink."

Mužská část kolektivu výrazně pookřála a začala o něčem vášnivě diskutovat.

,,A proč to teda tak neuděláme? Parker má dorazit až zítra, ne?" namítla Juliette a dostalo se jí povzbudivého výskání.

Měla jsem pravdu. 

Tohle je jako posraný tábor.

A já jsem ten zlý vedoucí, co nic nedovoluje a vymýšlí samé nudné aktivity, zatímco James je ten populární, po kterém pokukujou všechny holky a kluci ho berou za největšího borce.

Proto jsem se rozhodla obrátit kartu a konečně si začít trochu užívat svých mladých let. Pořád mám dvacet tři a ne padesát. 

Vyzývavě jsem naklonila hlavu na stranu a Jamese vyzývala pohledem. ,,Proč to tak neuděláme, Jamesi?"

Skupinou to zahučelo a teď se na Jamese upíralo všech šest párů očí. 

Obdivně se uchechtl. ,,Skvělá práce, Melanie. A taky dobrý nápad. Je tady nějaký dobrovolník, který by v rychlosti zaletěl do toho muzea nafotit pár fotek pro klid ředitele a pak mu slibuju rundu na mě?"

Ke slovu jsem se opět přihlásila já. ,,Půjdeme všichni. Proletíme muzeum v rekordním čase, nafotíme miliardu fotek a pak půjdeme rovnou do centra započít naši tour de pub. To se přece jenom jako utužování kolektivu bere, no ne?" 

Moji kolegové na znamení souhlasu sborově vykřikli a na tváři se mi rozšířil spokojený úsměv. 

Připravte se na novou Melanii. Tahle si nebere servítky a nedbá na pravidla.

__James

Po opravdu rychlé návštěvě muzea jsme se jako firma vydali do centra Bostonu. Bylo zhruba kolem půl šesté večer a centrum se pomalu probouzelo k nočnímu životu. Jako první jsme zapadli do sympaticky vyhlížející restaurace na večeři, kterou nám samozřejmě proplatí firma, jelikož jsme na firemní akci. 

Není ten život úžasný?

,,Jak se ti líbilo Muzeum výtvarného umění, Melanie?" načal jsem zdvořilou konverzaci se zrzkou sedící naproti mě. 

Vykoukla zpoza jídelního lístku a safírovýma očima přelétla po celé restauraci. 

Zkopíroval jsem její cestu pohledem a zaznamenal dva stoly kousek od nás, jež byly obsazeny našimi kolegy a od kterých se ozýval nadšený šum.