Under my skin

Kapitola 17.

__James

Na následující dny se Melanie kompletně stáhla a až na minimální kontakt v práci jsme se mimo ní nevídali. Tedy aspoň pokud jsme nutně nemuseli, což se v následujících minutách změní. 

Přišel konec pracovního týdne a nikdo jiný kromě nás dvou a pár dalších bláznů v pátek ve tři odpoledne už nepracoval. Já jsem se to chystal zrovna zabalit, když si nás nechal oba zavolat ředitel Parker. To bylo celkem k podivu, vzhledem k tomu, že on bývá pátky většinou první, kdo odchází po anglicku jako pára nad hrncem.

S Melanie jsme seděli na dvou kožených křeslech naproti mahagonovému stolu. Parker něco řešil se sekretářkou a nás dva nechával pěkně dlouho čekat.

Za ty dva dny od středy a od naší ostré výměny názorů je tohle snad poprvé, kdy jsme si s Melanie vyměnili pohledy. Žádnou snahu o to načít konverzaci o normálních věcech jako o tom, jak se má, co bude dělat o víkendu a podobně jsem ani neměl, protože by to bylo zkrátka divné. Ale ještě divnější bylo to ticho mezi náma, kdy jsme se nemohli vymluvit na soustředění se na práci a proto jsme nemluvili. 

Polknul jsem svoji hrdost a se zasmáním se opatrně zeptal: ,,Myslíš že nás pustí ještě dneska domů?"

Moji snahu o smalltalk Melanie zřejmě ocenila, protože se zdvořile usmála a pokrčila rameny. ,,Asi to bude důležité, když to Parkera udrželo až do půl čtvrté v práci."

Oplatil jsem jí zvednutí koutků nahoru a pak jsme se opět vrátili k ohlušujícímu tichu. 

Do témat Cara, náš komplikovaný vztah a jakékoliv věci co zahrnovaly nás dva současně jsem se rozhodně pouštět nehodlal. To radši ohluchnu z toho ticha.

Naštěstí pro nás oba Parker konečně dořešil věci se sekretářkou a ztěžka usedl do svého drahého křesla za stolem z drahého dřeva. 

Věnoval nám profesionální úsměv a pak začal: ,,Cením, že jste  dorazili i vzhledem k tomu, že je pátek odpoledne a umím si představit deset dalších míst kde byste momentálně radši trávili čas."

,,Jen dodržujeme pracovní morálku, pane inženýre," odvětila Melanie a zarývala nehty do kožené opěrky. 

,,To je chvályhodné. Už jsem se zmiňoval, že jste moji nespolehlivější pracovníci? Jak jste to říkala, slečno Thomasová; Nic, s čím by si duo Cooper/Thomasová neporadilo?"

Rty semkla do linky a přikývla. ,,Přesně tak. S panem Cooperem tvoříme schopnou dvojku, jak jste nás tolikrát nazval."

Potlačil jsem škubání v koutcích a odkašlal si. ,,Co slečna Thomasová chtěla říct je, že pro vás pracujeme rádi. A že nám nevadí kvůli tomu tvrdnout v práci i v tak nepopulární dobu."

Parker se usmíval jako měsíček na hnoji a dlaní si přejel po lesklé pleši. ,,Tak tak. No, přejděme k věci, můžeme?"

Nečekal na náš pokyn, prostě pokračoval sám. 

,,Připravte se, že spolu budete trávit ještě víc času než doposud. Naše agentura vyhrála Marthu Linzovou."

Melanie se rozzářily oči, zatímco já neměl ani tucha, o kom to ředitel mluví.

Parker se postavil a přešel k oknu. ,,Martha se pracovně stěhuje z Německa do Chicaga a naši firmu si vybrala jako první, se kterou by chtěla navázat spolupráci."

,,Promiňte, asi se nechytám; kdo je Martha Linzová?" pokusil jsem se trochu dostat do děje. 

Melanie mi věnovala významný pohled. ,,Operní zpěvačka, Coopere," prohodila šeptem.