Under my skin

Kapitola 33.

Je krátce po půlnoci 30. 12. 2023 a já nějak neumím spát. Tak jsem sedla k počítači a už jedu :D Jo a mám covid poprvé od doby, co existuje a krásně zrovna na Silvestra, kdy jsem měla největší plány :D No co, to je život a já vám aspoň teď budu mít příležitost dopsat kapitoly k tomuhle příběhu :) Všechno zlé je k něčemu dobré, tak užívejte čtení ♥

---------

__Melanie

Ticho.

To jediné jsem vnímala. 

Prázdnota. 

Tu jedinou jsem cítila uvnitř sebe.

Já se asi zamiloval. 

Tahle jediná čtyři slova jsem měla pořád dokola před očima.

S potlačovaným odporem jsem se v pondělí ráno přinutila vylézt z postele a připravit se do práce. 

Do práce, kde ho uvidím. Kde se mu nevyhnu. Kde mu budu muset čelit. Kde mě to srazí na kolena.

Co když ta slova nebudu mít už jenom před očima, ale dokonce je uslyším a budou mi bez přestání znít v uších?

Snažila jsem se tu obavu setřást a zvedla teplotu vody proudící ze sprchové hlavice na ještě vyšší teplotu. 

Miluju horké sprchy.

Jedině ty mi pomáhají dočasně upustit páru a z hlavy vyhnat obavy a nechtěné myšlenky. Přijdu si potom jako v kouzelné páře, která má na mou mysl blahodárné účinky a lidé pomocí ní dokážou zapomínat. 

Kéž by to nebyla jen moje představivost, ale opravdu to tak fungovalo. 

Zabalená do ručníku jsem přistoupila k umyvadlu a nechala ze sebe kapat neusušené kapky vody. 

Po zamlženém zrcadle jsem několikrát tam a zpátky přejela předloktím, abych na sebe aspoň trochu viděla. I když nejradši bych se na sebe už nikdy znovu nepodívala. 

,,Kdo sakra jsi?" zapřela jsem se o kraje umyvadla a se zavřenýma očima se snažila v klidu uvažovat. 

Narovnala jsem se a pohlédla do očí té jediné osobě, kterou momentálně nemůžu vystát. 

Sama sobě.

Rozklepaly se mi ruce a pohltil mě vír zběsilých myšlenek. 

Co chci?

Koho chci?

Proč nechci?

Co cítím?

Proč se toho bojím?

Proč se bojím vlastních citů?

Kdo jsem?

,,Kdo kurva jsi?!" zaječela jsem v zoufalství a bez většího rozmýšlení pravačkou vyrazila před sebe a přímo do obličeje té osoby, co se na mě dívala.

Tak stejná a přesto jiná. 

Zrcadlo se v místě rány rozbilo na několik prasklin a některé kousky dokonce vypadly do umyvadla. 

Ta osoba už tam nebyla. 

Já jsem tam nebyla. 

Ale ta ukrutná bolest křižující mou pěst tam byla. 

A s ní krůpěje krve, které následovaly střepy rozbitého zrcadla a kapaly na ně. 

Ty myšlenky ustaly. Ale za cenu bolesti, rozbitého zrcadla a zakrváceného umyvadla.