Under my skin

Kapitola 19.

__Melanie

Včerejší taco night u Adriena a Daisy Williamsových byla úžasná. Něco, co jsem přesně potřebovala. A i když malá Anabelle už dávno spinkala, ráno mi nedala pokoj a pořád chodila za mnou. Zlatíčko. 

,,Stop stop stop!" volala na mě běžící Daisy, když jsem otevírala dveře od auta. 

Vyběhla z jejich domu že se málem přerazila, ale nakonec zdolala vzdálenost a došla až ke mně. 

Podala mi termo kelímek s víčkem. ,,Kafe na cestu. A že ho budeš potřebovat."

Adrien právě ve vzduchu házel s jejich dcerkou a našemu rozhovoru s jeho ženou nevěnoval pozornost. 

V otázce jsem zkřivila obočí. 

Daisy se soucitně usmála a položila mi ruku na rameno. 

,,Adrien se zmínil o Jamesovi a jak ho znám už nějaký ten pátek, nemáš to s ním vůbec jednoduché, nemám pravdu?"

S tichým uchechtnutím jsem přikývla. ,,To ho znáš asi dobře. Byl vždycky tak... egocentrický? Namachrovaný? Sebevědomý? Otravný? Protivný?" vychrlila jsem na ni a ona se všechny vyjmenované vlastnosti snažila vstřebat zběsilým mrkáním. 

,,Wow, to tam musí být pěkná válečná zóna, co?"

,,Nemáš tušení," vydechla jsem a opřela se zády o dveře auta. 

V modrých očích se zableskli čertíci a na rtech jí na okamžik vyvstal šibalský úsměv. Ovšem hned poté nasadila svou masku nic netušící kamarádky zpátky a zdvořile se zasmála. 

,,Tak to s ním hlavně přežij a... budu čekat na to, až to bude oficiální."

Zmateně jsem na ni mrkala a absolutně nepobírala, co se tím snaží naznačit. Než jsem se jí na to stihla zeptat, objala mě kolem krku a polohlasem řekla: ,,Radši jeď ať ho nenecháš dlouho čekat."

Za její větou jsem cítila jakýsi skrytý význam a ten pocit se usadil vzadu do mojí hlavy. 

Od verandy se k nám rozešel Adrien s jeho malou věrnou kopií v náruči. Volnou rukou mě objal a vtiskl mi sourozenecký polibek do vlasů. Vždycky jsme si byli blíž než bratranec a sestřenice. Brala jsem ho jako staršího bráchu už od malička a od té doby se moc nezměnilo. 

,,Dobře dojeď, Meli."

Pak už jsem se jen rozloučila s mojí něco jako neteří a rozjela se za nedělním odpolednem stráveném s osobou, které už konečně vím, je marno se vyhýbat.

***

Bylo půl druhé odpoledne, když jsem zvedla ukazováček a vytrvale zvonila na byt číslo 309 ve vysoké budově v centru Chicaga. V mezičase jsem se rozhlížela po moderní chodbě s výtahem a obrovskými okny. 

Tajně tenhle byt Jamesovi závidím. Lokace super a kousek od práce. Budova moderní. Kouzelný výhled na ještě kouzelnější západy slunce.

Ne že bych se z těchhle oken někdy dívala na západ slunce, ale uměla jsem si tu krásu živě představit. 

James nereagoval ani po několikaminutovém zvonění v kuse a proto jsem přešla na účinnější variantu, která už byla pro moje příchody tak trochu typická. 

Zběsilé bušení na dveře.

Obula jsem se do toho plnou silou a rány do dřeva doplnila o nadávky. 

,,Do prdele, Coopere, já vím že jsi doma! Máš tu auto, tak se nedělej že tam nejsi!"

Pokračovala jsem a byla odhodlaná ty dveře vykopnout, když mi sevřená pěst zamrzla ve vzduchu.