Under my skin

Kapitola 22.

__Melanie

Chybělo deset minut do začátku schůzky s Marthou a můj parťák nebyl k nalezení. 

Nervózně jsem poklepávala nohou opřená o zeď v chodbě před konferenční místností, pod paží držící Macbook a v hlavě skládající dohromady všechny nadávky a urážky, kterými Jamese Coopera zasypu, pokud se rozhodne tady ukázat. Při nejhorším bych musela improvizovat, ale tady nejde tak o moji neschopnost improvizovat jako spíš o to, jak to bude vypadat. Jaké světlo vrhne nespolehlivost zaměstnanců na Kleinman PR.

,,Kde je Cooper?" procedil inženýr Parker přes zaťaté zuby, když se složkou v jedné a kelímkem s kafem v druhé ruce dorazil na stejné místo, jenž už půl hodiny okupuju. 

Věnovala jsem mu falešný úsměv. ,,To bych taky ráda věděla. Kde je Martha?"

Holohlavý muž nervózně pohlédl na zlaté hodinky na jednom ze svých zápěstí. ,,Každou chvíli tady."

Skvělé. 

Asi po dvacáté jsem bez výsledku vytočila Jamesovo číslo.

Přísahám bohu, jestli si to rozdává s jistou černovláskou na zadních sedačkách svojeho Volkswagenu a kvůli tomu nedorazí, sama ho vlastnoručně vykastruju. 

Věnovala jsem šéfovi beznadějný pohled a záporné vrtění hlavou. 

Chodbou se rozeznělo klapání bot na podpatku a cizí přízvuk. ,,Nic nechci, děkuji mockrát."

Teď je to oficiálně v prdeli. 

Zpoza rohu vykoukla žena ve svých zhruba padesátých letech, s blonďatou trvalou a občasnou šedinou lesknoucí se ve zlaté hřívě. Na výrazném nose jí seděly červené ostroúhlé brýle za nimiž svítily pomněnkové oči. Kousek pod pravým okem přicházející ženy upoutávalo pozornost mateřské znamínko a v zanedbatelné vzdálenosti od něj nalevo úzké rty zkřiveny do zdvořilého úsměvu.

Věřili byste mi, kdybych řekla, že přesně takhle nějak jsem si Marthu Linzovou představovala?

,,Guten morgen, jakpak se máme?" ambiciózní žena nejdřív podala ruku mi a poté přijala ruku ředitele.

,,Zdravím, Martho, jaká byla cesta?" Parker schovával svou nervozitu za jeden křečovitější úsměv než ten předešlý.

Martha si ho přeměřila zpoza svých brýlí a pak se zkoumavě zadívala na mě, ignorujíc jeho otázku. ,,Neměli dva jste být, drahoušku?"

Srdce mi vynechalo několik úderů a jak bych teď byla vděčná zrychlenému tepu v okolí James Coopera. ,,Ehm, dva... kolega dorazí. On šel... pro něco ke kávě," vyblekotala jsem a koutkem oka zaznamenala šéfovo zklamání z mé odpovědi. 

Dokonale ji z boku obešel a chytil zezadu za ramena. ,,No, Martho, co kdybychom se šli posadit a Slečna Thomasová tady zatím počká na pana Coopera?"

,,Dobře, můžeme. Slečno Thomasová, až se objeví tady Henry, můj asistent, pošlete ho dovnitř za námi, prosím."

Nahodila jsem ten nejfalešnější úsměv. ,,Spolehněte se."

Dveře z mléčného skla se zavřely a já se v zoufalství sesunula na jedno z potažených křesílek před konferenčkou. 

Uběhlo čtvrt hodiny, během které jsem dovnitř pustila moc sympatického Henryho (udržovaného muže okolo čtyřicítky) a během které mi na mobil přišly dvě zprávy od šéfa. 

Gerald Parker (10.50): Nějaké zprávy? Marthu nevydržím zdržovat o moc dýl.

Melanie Thomas (10.51): Furt nic. V hlavě skládám improvizační plán.