Under my skin

Kapitola 34.

Já vím, je půlka listopadu, ups :D Možná jste si všimli mé delší odmlky, ale zkrátka nebyla chuť a už vůbec ne kreativita něco napsat. Fakt, ani písmenko... A takhle si jednoho večera zapnu po půl roce Wattpad a nějak mě chytne otázka: ,,Jak jsem to vlastně chtěla zakončit s Melanií a Jamesem?" Tahle otázka byla příčinou toho, že vychází tato nová část, komplet celá překopaná, než byla původně. Snad se bude líbit :)

James

,,Jamesi já si myslím, že já neumím milovat. Že už nejsem schopná takových citů."

Po jejím přiznání jsem na ni jen nevěřícně mrkal. ,,Co?" vypadlo ze mě s nechápavým smíchem.

Melanie se smutně usmála a vzala mezi dlaně moji ruku. ,,Já to... Zkrátka to k tobě necítím tak moc, jako ty ke mně."

,,Meli, ale o tom to je. Jeden vždycky miluje toho druhého víc."

Zavrtěla hlavou a skelnýma očima na mě hleděla. ,,Není to o tom."

,,O čem teda?"

Ztěžka vydechne a složí hlavu do dlaní. Nechávám jí několik minut, aby si urovnala to, co chce říct. 

,,Budu se stěhovat."

Tak tohle jsem nečekal.

Narovnám se a chvíli na ni jen nevěřícně zírám. Ona konečně vyleze ze svého úkrytu před celým světem a propojí safírové oči s mými do intenzivního pohledu. 

Teprve v tom pohledu vidím, že si nedělá legraci a myslí to naprosto vážně.

,,Parker s tím na mě vybrakoval pár dní zpátky," objasní a dlaní si přejede přes obličej. Nevadí jí ani fakt, že si tím pohybem rozmazala dokonale symetrické linky. 

Tupým pohledem hypnotizuju zrzku sedící kousek ode mě. A potom to klikne.

,,V letadle z Bostonu jsi nebyla divná jenom kvůli Cary..." vydechnu a spojím naše oči do všeříkajícího pohledu.

Nic neříká, nijak nereaguje - to mi jako odpověď stačí.

,,Proč jsi mi to neřekla, Meli?" šeptnu, protože hrozí, že se mi každou chvílí zlomí hlas. 

Věděla o tom celou tu dobu a nic mi neřekla. V letadle jsem jí zlepšil náladu a ona se bavila tím, že nic nevím. Spali jsme spolu prakticky celý víkend v Bostonu a ona ani tak nic neřekla?

,,Protože jsem to napřed nechtěla přijmout."

Vrátím se do současnosti a do tohohle nepříjemného rozhovoru. Cítím, jak mi v hrudníku pomalu praská srdce a jednotlivé částečky odpadávají kousek po kousku. Moje city k Melanii. Jako by odcházely, ale nechtěly odejít zároveň. Drží se mě zuby nehty. 

Melanie ztěžka polkla. ,,Řekl mi to hned po jeho příjezdu tam. Že si se mnou musí promluvit a já nevěděla, co od toho čekat. Pak z něj vypadlo, že budou otvírat novou pobočku Kleinmann PR a že by si mě tam chtěl přetáhnout. Rovnou na vyšší a líp placenou pozici."

To nebudu poslouchat. 

Rázně se postavím a začnu pochodovat od stolu ke dveřím. 

Věděla to celý víkend. Celý víkend o tom věděla a během toho co v sobě měla mojeho ptáka to pořád věděla. Během toho co mi dopřávala nejlepší kuřbu v životě to věděla. Během toho co se na mě láskyplnýma očima usmívala a já si myslel, že to tak bude už napořád, to věděla. Během toho očního kontaktu, kdy jsem si uvědomil, že tu zrzavou ďáblici kurva miluju, ona přemýšlela nad tím, jaký koberec si pořídí do svého nového bytu kdo ví kde.