Under my skin

Kapitola 14.

__Melanie

V okamžiku uvědomění a vystřízlivění mě drsně profackovala realita a já se tak stále paralyzovaně pokusila odtrhnout. Jenže ono to nešlo. Jako by se z jeho rtů stal magnet s opačným nábojem a já nebyla schopna se od něj odpojit. 

Jamesovy rty byly hebké a... dokonalé. Ostatně tak, jak jsem si představovala, že budou. Ba ne i lepší. 

Když mi svým teplým jazykem sotva postřehnutelně přejel po rtech, nasála jsem mezi zuby jeho spodní ret. A James zasténal. Sotva vniknul jazykem opět mezi mé rty, naše soukromé vakuum narušil vyzvánějící mobil. Jako by mě ten pronikavý zvuk konečně přiměl vystřízlivět a couvnout hlavou dozadu, čímž jsme se rozpojili. 

Vyhýbající se jedinému pohledu na Jamese jsem ho obešla až ke svému kabátu a z kapsy vylovila telefon. A jako by mě už tak dost nedrtilo vlastní svědomí a špatný pocit ze zrady nejlepší kamarádky, její vysmátá fotka na mě momentálně blikala skrze obrazovku volajícího. 

James mi věnoval vědoucný pohled a pak se vypařil směrem k toaletám. 

,,Car...Caro! Ahoj," vykoktala jsem a sama vyrazila do klidnější části restaurace.

Naši chvilku s Jamesem nemohl sice nikdo vidět, jelikož jsme byli dokonale schovaní za širokým sloupem, ale na telefonování tady bylo příliš rušno z ruchu od okolních stolů. 

,,Mel, no konečně! Proč mi celý večer neodpovídáš na zprávy?" 

Zmateně a pořád trochu v mlhovém oparu kolem mozku jsem zkontrolovala zprávy a zjsitila, že mi Cara nechala asi pět zpráv. 

,,Promiň, s Jamesem jsme na pracovní večeři a..."

Přerušila mě v půlce věty, zcela ignorujíc klíčové slovo pracovní. ,,S Jamesem? Na večeři? Co děláš s Jamesem na večeři? Co děláš s mým přítelem na večeři?!"

,,Pracovní, Car, pracovní. Měli jsme tady důležitého klienta."

Chvíli bylo hrobové ticho, dokud konečně po nějakých dvou minutách mlčení Cara nepromluvila. ,,Jenom jsem se neuměla dopsat ani jednomu z vás a to mám skvělé zprávy. Teda pokud vám tím nenaruším něco, co tam spolu máte."

Hlasitě jsem vydechla a protřela si opatrně, abych si nerozmazala řasenku, oči. ,,Nic spolu nemáme a určitě nemáš co narušit. Jaké dobré zprávy?"

,,Budu na čtrnáct dní v Chicagu, fotit plavkovou kolekci. A když mám dvě možnosti, u koho bydlet, nechce se mi rezervovat hotel."

Cara. Přijede do Chicaga. Na čtrnáct dní. To je dobře...nebo ne?

,,Jasně že u mě můžeš bydlet, budu moc ráda," pokusila jsem se o upřímný smích, i když k tomu jsem teď měla vzhledem k událostem posledních pěti minut dost daleko.

,,Díky, ale teď bych byla ráda u svého přítele. Už tak vedeme vztah na dálku, tak chci s ním být co nejdýl. To snad chápeš, ne?"

Namáhavě jsem polkla ve stejný okamžik, kdy ze dveří pár kroků ode mě vyšla vysoká postava černovlasého muže s modrozelenýma očima. Moje srdce nabralo nebezpečně zběsilé tempo a všechno okolo se zastavilo. Vypadal tak... zranitelně a křehce. Jako bych mu připomněla, čeho jsme se před chvílí dopustili. 

,,Jasně, jasně že chápu," zhluboka jsem se nadechla a musela se rukou zapřít o stěnu. 

Je mi ze sebe tak špatně.

,,Fajn, tak uvidíme se příští pondělí."

Pondělí? To je za šest dní!

,,Super, těším se," ten úsměv mi ne a ne naskočit.