Under my skin

Kapitola 24.

__Melanie

Společně se šesti stážisty jsem stepovala v letištní hale, mimo dlouhou frontu na check-in, jelikož nám stále chyběl jeden člen výpravy. 

James Lucifer Cooper.

Jestli jsem se něco o Jamesi Cooperovi za tu dobu, co se známe, dozvěděla, tak to, že dochvilnost je jeho nejslabší stránka. 

,,Paní Melanie, jak dlouho ještě na vašeho kolegu budeme čekat?" zeptal se mě nejmladší člen mojí školky, devatenáctiletý Andreas. 

Zdvořile jsem se na něj usmála. ,,Andreasi, už jsem ti říkala, že mi nemáš říkat paní. Nikdo mi neříkejte paní. Vždyť jsem podobně stará jak vy, takže pro všechny jsem Melanie. Jenom Melanie." Otočila jsem se k procházejícímu muži, v té nejmenší naději, že je to můj spoluvedoucí teambuldingu. 

Nebyl to on. 

Nervózně jsem pohlédla na hodinky, asi posté za tuhle minutu. ,,A co se mého kolegy týče, taky by mě zajímalo, kdy se hodlá ukázat. Odlétá nám to za třičtvrtě hodiny a ještě nejsme ani odbavení."

,,Nechcete...pardon, nechceš mu znovu zavolat?" pohlédla na mě opatrně brunetka a při tom se kousala do rtu.

Myslím že to je Margot. 

Frustrovaně jsem si vjela rukama do vlasů. ,,To je zbytečné." Vydechla jsem a usilovně přemýšlela co dál. Řada u odbavení se neustále prodlužovala a s takovou to určitě nestihnem. ,,Víte co, běžte se už odbavit, já tu na něho počkám. Kdybych se do půl hodiny nepřipojila k vám, dám vám vědět co dál."

Jako kvočna svým kuřatům jsem jim rukama naznačila směr k odbavení a oni se poslušně rozešli ke mnou určenému cíli.

Uběhlo dvacet minut a čtyřicet dva sekund, když jsem zaregistrovala vysokého černovlasého muže s azurovýma očima svítícími přes celou halu. Nevypadal ale vůbec ve stresu na to, že za dvacet minut nám letí letadlo do Bostonu a konkrétně my dva ještě nejsme odbavení a neprošli jsme kontrolama. 

Na rtech mu pohrával spokojený lomeno samolibý úsměv, jak si tak pomalu, s kufrem jedoucím vedle sebe, vykračoval přes letištní halu. Skoro to vypadalo, jako by byl hlavní postavou svého vlastního filmu. Jako by mu hloučky lidí úmyslně dělali cestičku a volný průchod v téhle ranními slunečními paprsky osvětlené obrovské místnosti. 

Za chůze stihl složit komplimenty snad pěti letuškám s kufry projíždějícími kolem něj a ještě se zastavil před tabulí s napsanými odlety. Chvíli tabuli sledoval a mi tak došlo, že mě schválně provokuje a zdržuje. 

,,Ještě máme dvaadvacet minut čas, Thomasová. Proč ten kyselý ksicht?" 

Leknutím jsem málem nadskočila, jelikož James už nestál u tabule, ale v těsné blízkosti u mého ucha. 

Vztek a zuřivost se ve mně probraly téměř ve stejný okamžik, kdy mi James cosi vyndával z vlasů. Zamával na mě ozdobnou sponou, která mi spínala půlku vlasů dozadu. 

,,Takhle ti to sluší ještě víc, Melanie," zahleděl se mi do obličeje a sponku si zastrčil do kapsy od bundy. 

Chystal se natáhnout ruku k mojí levé tváři, ale jako bojový pes jsem po ní skočila tou svou. ,,Co si myslíš, že kurva děláš? Že si přijdeš o hodinu později, všichni na tebe budeme čekat, ty mi složíš kompliment, upravíš mi vlasy, které jsem si mimochodem takhle chtěla nechat, a pak ti zatleskáme a všichni uděláme společné skupinové objetí?!"

Sklopil pohled na zanedbatelnou mezeru mezi námi a potichu se zasmál.

Zasmál se tím úsměvem, že mu vylezl i ten zpropadený ďolíček a já bojovala s nutkáním vrhnout se na něj a zároveň mu ten škleb vymlátit z obličeje.