Under my skin

Kapitola 15.

__James

Po ranním běhu ve výjimečně volném dni uprostřed týdne jsem zaběhl do pekařství kousek od bytu a nakoupil si snídani v podobě čerstvého pečiva a horké kávy.

Během jsem se snažil zaměstnat vlastní mysl a především sám sebe. Nechtěl jsem myslet na Melanie. A už vůbec ne na to, co se stalo včera večer.

Není to kvůli tomu, že by snad ten polibek byl špatný. Je to právě kvůli tomu, že nebyl.

Byl dokonalý. Tak moc dokonalý, že jsem celou noc nezamhouřil oči a ve vteřině, kdy jsem se o to alespoň pokusil, se mi celá scenérie znovu promítala za očními víčky.

Běh se zdál jako racionální řešení mého problému.

Ale účinné řešení? Absolutně ne.

Naštvaný na celý svět a hlavně sám na sebe jsem odhodil klíče od bytu na jídelní stůl, snídani položil na kuchyňský pult a hned se vrhnul do sprchy.

Místo toho, aby horká voda odplavila všechny mé starosti a problémy, tak mi dělala přesný opak. Přístihl jsem se, jak jenom stojím pod proudem tekoucí vody a nepřítomně hledím na kachličky před sebou.

Melanie. Melanie. Melanie.

Měděné vlasy. Vůně vanilky. Safírové oči.

Hebké sladké rty. Teplý jazyk. Horký dech. Její tělo v prostoru mého těla. Její úzký pas drcený mými pažemi.

Vypnul jsem vodu a v myšlenkách stále ponořený do Melanie jsem si kolem pasu omotal ručník.

Horká káva z pekárny už dávno horká nebyla a s nechutí jsem ji vylil. Křehké čerstvé pečivo mi najednou přišlo dva dny staré a gumové. Všechno bylo na hovno.

A ještě víc na hovno den bude mít člověk, který mi momentálně zběsile zvoní na byt. Všeho mám tak akorát po krk.

Nenamáhal jsem se oblíkat, protože ani nemám v plánu toho člověka zvát dovnitř.

Naštvaně jsem došel ke dveřím, upevnil si ručník kolem pasu a vztekle otevřel dveře dokořán, zrovna když se zrzavé kadeře otočily doprava a sevřená pěst se chystala udeřit do dveří nepředstavitelnou silou.

,,Pět minut, Coopere. Už tu na tebe buším pět minut!"

Melanie ještě v horším rozpoložení než já bez pozvání vtrhla dovnitř a já akorát stihnul za ní zabouchnout dveře.

Na tváři se mi rozlil koketní úsměv. ,,Tak buď ráda, že jsem já nebušil do tebe. To by určitě netrvalo jenom pět minut."

Na to protočila očima a plácla mě do středu hrudníku s tím, že kolem mě prošla do obývací části.

Všechen vztek byl najednou pryč a nahradilo ho nutkání škádlit tuhle zrzavou Luciferku. Poslušně jsem jí byl v patách a když se sesunula na pohodlný gauč, do kterého se celá zabořila, vjela si rukama do vlasů a hlasitě vydechla.

,,Máme problém," řekla stále v setrvávající poloze.

,,To máme," přikývl jsem a sesunul se na místo kousek od ní.

Konečně otevřela oči a asi poprvé od jejího vtrhnutí do mojeho bytu se na mě podívala. Soudě dle jejího výrazu si teprve nyní všimla i mého skromného outfitu.

Rozhozeně zamrkala. ,,Počkej, William byl i tady?"

Teď jsem rozhozeně zamrkal i já. ,,Proč do toho taháš Kosatku?"