Under my skin

Kapitola 12.

James

,,Neříkej mi kurva že ses vrátila k tomu idiotovi," vypálil jsem na Melanii, když se jakoby nic posadila za stůl.

Na růžových rtech se jí rozšířil falešný úsměv a safíry z jejích očí se do mě zabodávaly jako ostří. 

,,Ne že by to byla tvoje věc."

Uteklo mi uchechtnutí a musel jsem napočítat do pěti, než jsem jednal dál. 

Zvedl jsem se ze židle a obešel celý stůl, abych si dřepnul vedle Luciferky osobně. Starostlivě jsem k ní vzhlédl a snažil se jí tak dát najevo, že teď jsou vtipy stranou.

Protože se opravdu zcela vážně bojím o její psychické zdraví a zdravý rozum. Kdyby totiž byla v pohodě, nikdy by tohle neudělala. 

Chvíli mi oplácela oční kontakt, dokud neuhla a nezačala něco zběsile ťukat na klávesnici počítače. Čistý tah, aby mi dala najevo její nezájem o tuto konverzaci. 

,,Fajn. Tak ti to neřeknu." 

Obočí se mi zkřivilo do dvou nechápavých tvarů. 

,,Melanie, no tak!" V zoufalství jsem sáhnul po její ruce a sevřel ji mezi dlaněmi. 

Víčka jí spadla k sobě a zhluboka vydechla. Ruku zpátky nestáhla a konečně mi pohlédla zpříma do očí. 

,,Jamesi...Prostě to neřeš. Prosím!"

Ne. Ne, prostě ne. To ani náhodou. Tohle hodlám kurva řešit. 

Už jsem se neudržel a na povrch se začínal drát můj skrývaný vztek. ,,Proč ne?! Proč kurva ne!"

,,Protože to není tvoje věc. A ani nechápu, co ti do toho je a proč tě to tak zajímá. Proč tě tak zajímám já."

Zase si tolik nelichoť, vyvstalo mi na mysli jako dokonalý stěr, ale nepoužil jsem ho. 

Hystericky jsem se zasmál. ,,Věř mi, Melanie, ani já to nevím. Nevím, co se se mnou děje."

Vysunula svou dlaň z mého pevného sevření a já už začínal protestovat. Udělala tak ale proto, aby ji přesunula na mou tvář. Lehce mi přejela prsty po strništi a pak dlaní objala mou pravou líci.

,,Co se s tebou děje, Coopere," zašeptala v odpověď na má předchozí slova.

,,A...ty nepozoruješ u sebe žádné...změny? V pocitech třeba..?" opatrně jsem se zeptal jako plachá laň a moje ego mě za to fackovalo.

Povzdechla si a nadechovala se pro odpověď. Ta jí ale zamrzla na rtech, když do naší kanceláře vtrhnul ředitel a my se rychlostí blesku přesunuli na nezavádějící pozice. 

,,Šéfe, děje se něco?" poškrábal jsem se na zátylku a se založenýma rukama se opřel o okno v dostatečné vzdálenosti od Melanie. 

Zkřivil rty do úzké linky a přikývl. ,,Musím s váma mluvit. S oběma." 

Zběsile se mi rozbušilo srdce a Melaniin výraz taky vypadal dost vystrašeně. 

,,S oběma?" zopakovala nejistě a letmo na mě pohlédla. 

,,Ano, s oběma. Pojďte." Rukou naznačil ke dveřím směrem na chodbu ke dveřím jeho kanceláře. 

***

Melanie

Co chce šéf probírat se mnou a Jamesem v jedné kanceláři u jednoho stolu mi bylo krátkodobou záhadou. Naštěstí se krátce po tom, co jsme se usadili v pohodlných kožených křeslech naproti mahagonovému stolu s plešatým mužem v židli za ním objasnilo, proč si nás ředitel oba zavolal.