Lottie nikdy pořádně nepoznala svou pravou rodinu.
Rodiče ztratila ve velmi mladém věku a bratra neviděla téměř deset let, ale i tak svůj život milovala, protože v něm měla tolik lidí, kteří pro znamenali mnoho.
Zvlášť jeden chlapec, který si proboj...
(Tentokrát kapitola nebude zrovna dlouhá, ale další už bude delší)
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Asi máš pravdu."
~💛°❤️~🦁~❤️°💛~
Lottie měla skutečně strach o svého bratra. I když i strach bylo slabé slovo. Přestože pouze omdlel, jak řekl Remus.
Behem stavu, kdy byl mimo, mozkomoři odešli, světla se rozsvítila a vlak znovu vyrazil do Bradavic, aby tam byli v čas.
Lottie bylo jasné, že takhle si první roky svou první jízdu vlakem nepředstavovali a bylo jí jich líto. Zvlášť těch, co o kouzelnickém světě nevěděli vůbec nic. Většina vlaku musela být tak vyděšená. Naštěstí se nikomu nic vážného nestalo.
Když se pak Harry začal po chvíli probouzet, Lottie se ulevilo.
„Harry! Harry! Jsi v pořádku?"
Lottie se natáhla a lehce ho párkrát poplácala po tváři, aby mu pomohla se probrat. „C...co je?" Koktal Harry a pomalu otevřel své oči. Trochu se lekl, když přímo nad sebou uviděl Lottie, která ho kontrolovala. Samozřejmě ji nás sebou neočekával, zvlášť, tak blízko, kdy mohl vidět každý detail na její tváři.
Ron a Hermiona klečeli vedle Harryho a ustaraně na něj koukali, zatímco o pár kroků dál stáli Neville a Remus.
Lottie se po té natáhla a za pomoci Rona a Hermiona pomohla Harrymu na sedadlo.
„Jsi v pořádku?" Zeptal se nervózně Ron „Jsem." Ujistil ho Harry, než se podíval ke dveřím, odkud přišlo i zmizelo podle Lottie velmi odporné stvoření.
„Co se to stalo? Co byla ta věc? Kdo to tu křičel?" Vyptával se Harry, zatímco se Lottie zmateně podívala na jeho nejlepší kamarády a po té na svého kmotra a nechápala, o čem to Harry mluvil. „Nikdo tu nekřičel, Harry." Řekla Lottie a vzala ho za ruku.
„Já ale slyšel někoho křičet..."
Lottie se znovu podívala na svého kmotra, když Harryho přerušilo křupnutí, a Lottie přesně věděla, co Remus dělá a co vydává ten zvuk.
Čokoláda.
Remus lámal velkou tabulku čokolády na kousky.
„Tady máš." Remus podal Harrymu obzvláště velký kousek čokolády. „Sněz to, udělá ti to dobře." Dodala, než další předal Lottie. Samozřejmě taky velký kousek, který s úsměvem přijala.
Lottie se do čokolády s chutí pustila, ale všimla si, že Harry ne. „Co to bylo zač?" Zeptal se jejich nového profesora.
„Mozkomor." Odpověděl prostě Remus a dál rozdal čokoládu i všem ostatním. „Jeden z azkabanských mozkomorů." Dodal.
Lottie si všimla znepokojených a vyděšených pohledů mladých studentů. Jistě že byli vyděšení. Kdyby ne, Lottie by je považovala za hlupáky.
„Jezte." Pobídl je Remus znovu. „Udělá vám to dobře." Pokračoval. „Teď se musím promluvit se strojvedoucím. Omluvte mě..." Remus prošel kolem Harryho, vyšel z kupé a odešel pryč.
Lottie, stále trochu ustaraná, znovu zkontrolovala svého bratra, než se rozloučila a vrátila se ke svým přátelům, kteří se také zdáli být lehce roztřesení situací. Ale nezdáli se tak vyděšení, takže žádná interakce s mozkomory, nebo jen náznak toho, že by jednoho viděli z blízká. Naštěstí. I když bylo jasné, že o nich věděli a Nathanielovi muselo být vysvětleno, co mozkomor je a co vlastně dokáže.
,,Ahoj, Lottie. Je všechno v pořádku?" Zeptal se ustaraně Nathaniel, jakmile se usadila vedle něj a netvářila se zrovna spokojeně nebo šťastně.
,,Všechno v pořádku. Jen Harry omdlel." Odpověděla, zatímco se mračila a objímala se, aby se trochu zahrála po tom, co do vlaku mozkomoři přinesli tolik zimi. Třásla se zimou, k údivu nedrkotala zuby.
,,Je ti zima?" Zeptal se Fred, který seděl naproti ní. „To nic není. Za chvíli se zahřeju."
Jenže než se nadála, už na sobě měla jeho svetr, který pletla cama Molly.
Lottie se začervenala, zatímco se víc zavrtala do pro ni velmi velkého svetru, aby se zahřála. „Děkuju." Poděkovala a usmála se na Freda, který s úsměvem přikývl.
Přestože si za chvíli bude muset obléct svou uniformu, ráda se ještě na chvíli schová do něčeho teplého.
Lottie se ovšem znovu zamračila, když si na něco vzpomněla.
,,Slyšeli jste někoho křičet?" Zeptala se a čtyři chlapci se na ni zmateně podívali. „Hmm?" „Cože? „Měli jsme?" „Kdy?" Zeptali se zároveň a to Lottie pobavilo. „Jen... Během toho, co to tu mozkonorové prohlíželi, Harry omdlel. Jenže říkal, že než omdlel, zaslechl ženu. Prý křičela. Jenže jsme nikoho neslyšeli.* Vysvětlila Lottie a chlapci na ni stále nechápavě koukali. „Nikdo ve vlaku nekřičel, Lottie. Pravděpodobně se to Harrymu jen zdálo." Řekl Nathaniel a snažil se ji uklidnit, zatímco Lottie přikývla.
,,Asi máš pravdu." Souhlasila.
Ale zároveň přemýšlela, jestli za to nemohl mozkomor.
Jen doufála, že už nikdy nebude muset být tak blízko jednomu z těch odporných nočních můr. Nechtěla být tak blízko takovému stvoření.
Ovšem někdy si člověk nevybere a Lottie v tu chvíli ještě nevěděla, že to nebylo poprvé a naposledy, co s nějakým z nich musí jednat, nebo minimálně setkat.
