Lottie nikdy pořádně nepoznala svou pravou rodinu.
Rodiče ztratila ve velmi mladém věku a bratra neviděla téměř deset let, ale i tak svůj život milovala, protože v něm měla tolik lidí, kteří pro znamenali mnoho.
Zvlášť jeden chlapec, který si proboj...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Ne víc, jak ten tvůj."
~💛°❤️~🦁~❤️°💛~
Lottie nadšeně poskakovala, když mířila na hodinu svého kmotra. Zatímco se dvojčata, Nathaniel a Lee, kteří šli vedle ní, smáli spolu s Alice a Angelinou, které šly za nimi.
Jenže Lottie byla nadšená.
Věděla, že se mu povede skvěle a už chtěla zažít hodinu s ním. Snad celé léto se připravoval na výuku a jak má zacházet s každým ročníkem zvlášť. Připravoval a opakoval si to, co je má učit. Viděla, jak se snaží také věděla, že to zvládne.
Takže se těšila, protože věděla, že jejich první téma bude Bubák. I když už se o nich něco málo učili. Jenže tentokrát to mělo být speciální, protože si Remus připravil řekněme takovou rekvizitu nebo pomůcku.
Když vstoupili do třídy, všechny lavice byly odsunuty ke stěnám třídy a na druhé straně třídy, u schodů do kabinetu učitele, stála šatní skříň, která se celá otřásala.
Lottie se postavila vedle svých přátel, zatímco se třída začala plnit nebelvírskými a mrzimorskými žáky.
Jakmile začala hodina, Remus vyšel ze svého kabinetu, sešel schody a postavil se před skupinu studentů.
„Začneme. Může mi někdo z vás říct, proč se skříň s bubákem tak třese?" Začal Remus a Mrzimorská dívka se přihlásila. „Je nás tu příliš mnoho. Bubák tím pádem neví, jaký na sebe má vzít tvar." „Správně, slečno Taylorová. 5 bodů pro Mrzimor." Řekl Remus a Mrzimorská dívka se hrdě usmála.
„A zná někdo zaklínadlo, kterým porazíte bubáka?" Ptal se Remus dál.
Když zůstaly všechny ruce dole, dokonce i mrzimorky, Lottie zvedla svou ruku nad hlavu, aby mohla odpovědět. Remus se usmál, když uviděl ruku své kmotřenky a pobídl ji k odpovědi.
„Zaklínadlo, které se používá proti bubákům, je Riddikulus. Ovšem co ho spolehlivě zastraší, je smích. Proto během vyřknutí zaklínadla musíme myslet na něco zábavného." Vysvětlila Lottie. „Velmi dobře, Charlotte. 5 bodů pro Nebelvír."
Čtyři její přátelé začali tleskat, zatímco Remus pobaveně zakroutil hlavou.
„Než se do něčeho pustíme, vyzkoušíme si zaklínadlo bez hůlek." Pokračoval. „Nyní opakujte po mně. A nezapomeňte pořádně vyslovovat. Riddikulus." Pokračoval a všichni ve třídě to zopakovali.
„Víte, co je také směšné? Obličej Lottie." Žertoval Nathaniel a spolu s Leem a dvojčaty se začal potichu smát. Lottie se uraženě otočila a uhodila ho do hrudi. „Ne víc, jak ten tvůj." Odsekla a Nathaniel se přestal smát, zatímco ostatní pokračovali. I s Lottie.
„Jsem rád, že se bavíte, chlapci, Lottie. Ale smích si prosím ponechte na později, až budete stát před bubákem." Napomenul je Remus. „Jistě, proferose." Řekla Lottie, ale dál se se všemi chychotala, takže Remus s úsměvem zakroutil hlavou.
„Nyní se postavte do řady a Vy, pane Harringtone pojďte za mnou." Požádal Remus a zatímco všichni utvořili řadu, Nathaniel se vydal za jejich profesorem.
„Čeho se nejvíc bojíš?" Zeptal se Remus a Nathaniel byl najednou v rozpacích a nevěděl, zda má svůj strach říkat nahlas. Byl téměř dospělý, ale stále se bál něčeho, čeho se bojí malé děti. Ale nebyla to jeho chyba. Prostě se k tomu váže traumatický zážitek.
„Bouřky." Přiznal nakonec. „Je v pořádku se něčeho bát. Každý se něčeho bojí." Uklidnil ho Remus, než pokračoval. Každopádně teď chci, aby jsi vyřkl zaklínadlo a zároveň myslel na něco pěkného a legračního."
Nathaniel přikývl a postavil se čelem ke skříni.
Remus kozlem odemkl dvířka a ze skříně vyletěl velký šedý mrak, ze kterého padaly kroupy, ozýval se hrom za hromem a všude kolem byly blesky.
Nathaniel si ani nechtěl představovat, co by se dělo, kdyby toho bylo víc a bylo to skutečné a na obloze.
„No tak, Nate, zvládneš to."
Nathaniel se zhluboka nadechl, než na bubáka zamířil hůlkou. „Riddikulus!"
Už to nebyl šedý mrak, byl to krásný, bílý a načechraný obláček, nad kterým byla duha plná barev a sluníčko se šťastným úsměvem a neustále se houpalo ze strany na stranu.
„Výborně, pane Harringtone. Teď další."
Šlo dalších pár studentů, než na řadu přišel Fred. Popravdě nevěděl, z čeho má největší strach. A sám byl zvědavý, jakou podobu na sebe vezme bubák. Samozřejmě se tak jako ostatní něčeho bál, ale jeho největší strach? Nevěděl?
Bubák před nich chvíli měnil tvary, až nakonec se před ním objevila Lottie a jeho dvojče. Dvě osoby, které měl na světě nejraději. Studenti okamžitě otočili hlavu ke skutečné dvojici, aby zkontrolovali, zda to není jen jejich další žert.
Ale nebyl.
Dvojice před Fredem najednou upadla na zem a oba dva leželi v kaluži krve. Charlottiny oči byly otevřené, zatímco jí po tváři stekla poslední slza.
Fredovi se při pohledu na svého bratra a dívku, kterou miluje začal třást a hrozilo, že se rozbrečí přímo před všemi studenty. V očích měl slzy a přímo zíral na bubáka před sebou, zatímco k němu Remus opatrně přistoupil a položil mu ruku na rameno. „To je v pořádku, Frede. Pamatuj, není to skutečné. Stačí vyslovit zaklínadlo." Uklidnil ho.
Mladý chlapec trochu přikývl, než zvedl svou třesoucí ruku. „R… Riddiculus."
Krev zmizela a dvojice před ním nyní stála u úsměvy na tvářích. George měl přehozenou ruku přes Charlottiny ramena a společně se smáli.
„Výborně, Frede." Pochválil Remus. „Myslím, že hodina už je u konce. Omlouvám se všem, kteří neměli šanci to vyzkoušet." Dodal a poslal všechny z učebny.
Skupina přátel, samozřejmě čekala na Freda, kterého Lottie objahala hned, co k nim přistoupil. „To nic, nic to nebylo. Nebylo to skutečné." Zašeptala mu do ucha a snažila se ho uklidnit. „Jsem v pořádku. Oba dva." Dodala a dala mu pusu na tvář. „Děkuju, Lottie." Zašeptal a víc si ji protáhl k sobě.
Ostatní tam zatím stáli s úsměvem a sledovali zamilovanou dvojici, která se bála vyjádřit své city tomu druhému.
~💛°❤️~🦁~❤️°💛~
Po mnoha a mnoha letech je tu další kapitola, o kterou jste si žádali. Doufám, že jste si ji užili a budete se těšit na další. I když nevím, kdy vyjde. 😅😂
