Lottie nikdy pořádně nepoznala svou pravou rodinu.
Rodiče ztratila ve velmi mladém věku a bratra neviděla téměř deset let, ale i tak svůj život milovala, protože v něm měla tolik lidí, kteří pro znamenali mnoho.
Zvlášť jeden chlapec, který si proboj...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„No, zatím je to pouze mezi námi."
~💛°❤️~🦁~❤️°💛~
Lottie se trochu zamračila, když uslyšela ťukání na sklo jejich okna.
Chvíli se převalovala a myslela si, že to za chvíli přestane, ale když to i nadále pokračovalo, líně vstala a šla se podívat k oknu, aby věděla, co se vůbec děje.
Byla zmatená, když viděla Pašíka.
Pašík byl Ronova sova, roztomilý Papušík, kterého dostal od Ginny minulý rok.
Lottie otevřela okno a malá sova vlétla dovnitř, kde upustila dopis na okenní parapet. Zvedla dopis a rozdělala.
Za deset minut ve společenské místnosti. Obleč si teplé oblečení
- Fred
Zmateně zvedla obočí, ale neměla k tomu žádné námitky. Ale rozhodně se jí nechtělo nějak převlékat. Proto si na sobě nechala pyžamo a pouze si oblékla bundu a obula si tenisky, aby nemrzla. Nevěděla kam půjdou, ale pokud si má vzít něco teplého, určitě tam bude chladno.
Podívala se na dvé spící dívky, než vyrazila do společenské místnosti.
„Jsi tu dřív."
V místnosti nečekal pouze Fred, byli tam i George a Ron.
Zmateně zvedla obočí a podívala se na svého tajného přítele.
„Děje se něco? Vím, že jsem taky zrzavá, ale Weasley nejsem. Nespletli jste si mě s Ginny? Nebo aspoň Pašík?" Řekla zmateně. Dvojčata se zasmála.
„Ne. Tohle je něco velmi důležité, skutečně." Řekl Fred a Lottie lehce přikývla. „Dobrá. Veďte cestu." Pobídla je a vzala Freda za ruku.
Nebylo to neobvyklé, proto to nebylo nijak zvláštní a před Georgem úplně normální a v pořádku.
Čím blíž ale byli k lesu, tím víc byla zmatená a byla lehce znepokojená. Bylo pozdě večer, už dávno měli spát a oni mířili do lesa. Ano, byla otevřená pro každou špatnost, pro každou lumpárnu a nebylo to poprvé, co by se toulala kolem hradu tak pozdě.
Ale nikdy nešla do lesa tak pozdě.
„Mám být znepokojená?" Zeptala se Lottie. „Ovšem že ne." Odpověděl jí Fred. „Dobrá." Přikývla.
Procházeli lesem a už v dálce viděla spoustu světel a slyšela několik lidí.
„U Merlina."
Lottie zírala na čtyři obří klece, při čemž každá věznila jednoho ohromného a nebezpečného draka. Každý z nich chrlil oheň, zatímco se je skupiny mužů snažily uklidnit. Ne, že by to pomáhalo.
A ne že by bylo moudré brát draky chrlící oheň do lesů.
„Co to má být?" Zeptala se s lehkým úžasem a zároveň zděšením.
Vždyť před ní byli čtyři draci. Kdyby neměla aspoň lehký strach, považovala by sama sebe za blázna.
„Frede, Georgy, Rone." Čtveřice se otočila a uviděla dalšího zrzavého muže. „Rád vás vidím." Dodal a objal tři chlapce. „Ahoj, Charlie." Oplatila dvojčata.
Lottie se usmála, když viděla muže.
„Heleme se. Charlie číslo 2." Promluvila Lottie s úsměvem a zkřížila si ruce na prsou. „Ale no tak, Charlie. Já jsem vždy Charlie číslo1." Oplatil muž pobaveně.
Chvíli na sebe s úsměvem zírali, než se začali smát a objali se.
Charlie Weasley. Druhý nejstarší syn rodiny Weasleyových. Svou rodinu pouze navštěvoval, protože měl práci v Rumunsku, kde se staral o draky. Velmi se o ně zajímal a byl rád, že měl příležitost s draky pracovat.
„Kde je ta malá holčička, kterou jsem viděl naposledy?" Zeptal se pobaveně Charlie. „Tahle malá holčička ti teď může nakopat zadek." Žertovala.
„Tak pojď, Lottie. Představíme ti tvého prvního soupeře." Pobídl ji, objal ji kolem ramen a vedl k rakům.
„Cože?" Zeptala se zmateně. „Draci, váš první úkol. Jeden pro jednoho účastníka." Vysvětlil jí a Lottie lehce vyděšeně přikývla.
Draci, její první úkol. Musela se postavit něčemu tak nebezpečnému, co ji mohlo jednoduše zabít, spálit ji na popel. Už věděla, co Brumbál myslel tím, že to může být nebezpečné a může se někdo zranit.
Ale byla ráda, že jí to aspoň někdo řekl, než se do toho pustí. Aspoň ji před něj nepostavili jen tak a řekli "Je to tvůj soupeř, postav se mu."
Po krátkém rozhovoru se konečně vrátili do hradu, protože někteří začali být unavení. Ehm... Ron... ehm.
Ovšem zatímco šli Ron a George spát, Lottie a Fred zůstali ve společenské místnosti, kde se posadili na pohovku a sledovali krb, kde plápolaly rudé plameny ohně.
Lottie se opírala o Freda, hlavu měla na jeho rameni, zatímco ji objímal kolem pasu a druhou rukou ji držel za její a palcem lehce přejížděl po hřbetu její ruky.
„Tohle je pěkné." Promluvila Lottie. „Jen tak tady sedět, mazlit se na pohovce za poslechu praskajícího dřeva, před námi plápolají plameny. A my si užíváme přítomnost toho druhého." Dodala a zvedla hlavu, aby se na něj podívala. „To ano, je to pěkné. Moc pěkné." Souhlasil Fred a Lottie se trochu usmála.
„Nemyslíš tuhle chvíli, že?" Zeptala se pobaveně. „Ne." Přikývl znovu a trochu se zasmál.
Samozřejmě nemyslel tu chvíli, když koukal na Lottie. Myslel Lottie, překrásnou dívku. A nemohl uvěřit, že zrovna ta překrásná a úžasná dívka byla jeho.
„Chci to říct ostatním, moc chci, ale zároveň tě chci ještě chvíli pro sebe." Promluvil.
Lottie to cítila úplně stejně, ale věděli, že by poté neměli jen tak pokoj. Několik měsíců škádlení, za chvíli by se to dozvěděla celá škola. Tři chlapci a dvě dívky už by plánovali jejich svatbu, vymýšleli jména pro jejich děti.
A byla to překrásná představa do budoucna. Společný dům, někde blízko Doupěte, aby mohli navštěvovat rodinu, pár překrásných dětí, nejlépe dvojčata.
Jen to muselo vyjít.
„No, zatím je to pouze mezi námi." Řekla a lehce se k němu naklonila. „Moc tě miluju. Už velmi dlouho." Dodala a Fred se usmál. „A já tebe. Tak dlouho, jak si jen pamatuju." Oplatil, než ji vzal jemně za bradu a políbil ji.
Lottie si tu chvíli užívala. Bylo to velmi příjemné a doufala, že bude víc takových chvíli i během jejich soutěže.
Potřebovala ho vedle sebe, potřebovala, aby tam byl pro ni.
