Lov

2. kapitola

Probudila jsem se vcelku brzo. S výdechem jsem se rozhlédla po mém pokoji „Bože..." vzala jsem do ruky mobil chystajíc se prohlédnout zprávy, ale všimla jsem si, že jsem se nemohla připojit k internetu. Vydechla jsem „To to nemohli zapojit hned včera..." sednula jsem si a protáhnula se „prostě si to zapojím sama..." ani jsem se nepřevlíkala. Bosa jsem vyšla z pokoje a šla jsem rovnou dolů po schodech, kde se ještě nacházely nějaké nevybalené krabice, vlastně jich bylo ještě docela dost. Pochopitelně, pomyslela jsem si, vždyť to všechno včera vybalovala máma sama.

Pořád se tam toho nacházelo tolik, že jsem neměla šanci najít router. Vydechla jsem otráveně a šla do kuchyně, abych si alespoň dala něco k jídlu. Na stole bylo vyndané pečivo, a když jsem otevřela ledničku, tak už tam byli jogurty a pomazánky. Připravila jsem si snídani a snědla ji, potom jsem se znova vydala do svého pokoje. Pustila jsem si hudbu a vybalila zbytek krabic.

Spokojeně jsem si prohlédla uspořádaný věci u sebe. Pak jsem se rozhlédla kolem, abych zjistila, co mám dělat. Došla jsem k poličce, kam jsem si položila knihy a vyndala svoji oblíbenou. Už jsem jí četla několikrát, ale i přesto mě pořád bavila. Lehnula jsem si na postel a začala ji číst.

Máma otevřela náhle dveře do pokoje a s úsměvem pronesla „Snídala jsi?"

Přikývnula jsem „Jo, kdy připojíte router?"

„Zeptej se táty," odpověděla mi máma. Všimla jsem si, jak se zamračila, ale po chvilce se opět tvářila šťastně.

Nechtěla jsem ji naštvat ještě víc, takže jsem jen přikývnula „No stejně si teď chci číst," na pár sekund jsem se odmlčela, než jsem dodala „Potřebuješ s něčím pomoct? S vybalováním? Nějak..."

„Ne, to je v pořádku," rozhlédla se po mém pokoji „už máš všechno vybalený?"

„Jo," řekla jsem pyšně „úplně všechno!" měla jsem chuť dodat, že mě štve, že jsem si nedala router do svých krabic. Bohužel moje minulé já nemohlo čekat, že se táta zdrží v supermarketu a nechá mámu vybalovat samotnou.

„Mohla bys ty krabice mezitím vynést ven," usmála se na mě „ať ti tu nepřekáží."

Přikývnula jsem a udělala, jak mamka řekla. Chtěla jsem odejít, ale následně na mě zakřičel otec „Pojď mi pomoct na zahradu!"

Vydechla jsem a odhodila krabice do popelnice „Už jdu!" zvolala jsem vcelku otráveně. Nechtělo se mi nic dělat na zahradě. Pomalu, bez jakéhokoli zápalu, jsem došla za tátou „Co potřebuješ?" zeptala jsem se ho dávajíc mu najevo, že tam nechci být.

„Potřebuju, abys mi pomohla posbírat třešně..."

„Třešně?" až teprve teď jsem se poprvé pořádně rozhlédla po zahradě. Byla plná záhonů překrytými vrstvou trávy. Poznala jsem to hlavně díky tomu, že je ohraničovaly kameny, proč jinak by tam byly. Na zahradě bylo také dost stromů. Nějaký jehličnan a dále pravděpodobně třešeň, švestka a jabloň. Jediné zralé ovoce bylo zatím na stromě, ze kterého jsem měla pomoct tátovi sbírat plody. Také mě zaujala ještě jedna věc. Zahrada nebyla zcela ohraničena plotem, takže se tam mohl kdokoli jednoduše dostat, kdyby obešel ten dům, ale zároveň to alespoň poskytlo výhled na les.

„Vezmi si kyblík tady a začni sbírat ze spodních větví, potom ti zatřesu s větvemi nahoře..."

„Oh, a co budeš dělat ty?" zeptala jsme se ho, protože to znělo, jako kdyby on neměl v plánu nic dělat, což pro mě nepřicházelo v úvahu. Proč bych na tom měla dělat sama.

„Já mezitím posekám, potom ti pomůžu..." usmál se. Zjevně mu nevadilo dělat něco tak nudně znějícího jako sekání trávy. Ale vždycky jsem slyšela o tom, jak by rád bydlel v domě se zahradou, takže pravděpodobně byl prozatím poháněn nadšením, že se mu splnil jeho sen.

S výdechem jsem přikývla a vrhla se na trhání třešní ze spodních větví „Co mám dělat s těma shnilýma?" zvolala jsem držíc v ruce špatnou třešeň.

„Oh? Tak já ti vyndám další kýbl, do kterého bys to mohl házet..." pronesl a za krátkou chvíli mi donesl další kyblík, do kterého jsem mohla naházet všechno zkažené ovoce. Poklidně jsem začala dělat úkol, který mi zadal otec, za zvuku sekačky.

Po asi tak půl hodině byl otec hotový a já také, takže jsem mezitím seděla na posekané trávě čekajíc na něj. Náhle jsem se si všimla, že se na nás zaujatě díval bílý jelen. Pravděpodobně to byl ten samý, kterého jsem viděla včera z okna. Vypadal, jako kdyby chtěl vědět, co vydává hluk z tátovy sekačky. Přišlo mi, že kdyby mohl mluvit, tak by se nás dokonce zeptal. Zachichotala jsem se a rychle zavrtěla hlavou nechápajíc, o čem to přemýšlím „Na co se tak dlouho díváš?" náhle jsem zaslechla otcův hlas.

Ukázala jsem na bílého jelena „Tam je jelen..."

Táta na něj pohlédl, náhle vypadal docela zaraženě „To není jelen..." pronesl klidně, ale jeho další slova se mi zdála, jako kdyby byl okouzlen zvířetem před námi „na to není dostatečně mohutný..."

„Mohutný?" zamyslela jsem se, ale vlastně měl docela pravdu. To zvíře nevypadala příliš jako jelen, kterého vídám na obrázcích.

„Je zvláštní. Vždyť jeleni ani laně nebývají ani bílí..."

„Oh..." dívala jsem se na zvíře. Zdálo se mi, že se dívalo pouze na mě... polknula jsem a rychle se ohlédla na otce „Hele, dosbíráme ty třešně nebo ne?"

„Počkej chvíli..." zareagoval stále zaujat zvířetem. Stvoření si pravděpodobně až teď všimlo otcova zasněného pohledu a místo toho, aby se k nám přiblížilo, tak začalo couvat, dokud nezmizelo ve stromech v lese. Otec, jako kdyby se probudil, zavrtěl hlavou „Dobře, tak můžeme pokračovat..."

Nakonec jsem na zahradě strávila až do večera a jediná pauza, na kterou jsem měla nárok, byla na oběd. Unaveně jsem šla do domu, už bylo všechno uklizeno „Mohl bys také pomoct doma..." pronesla chladně máma, když hleděla na otce.

„Vždyť jsem ti pomohl a teď jsem navíc celý den pracoval na zahradě. Neměla bys ty spíš dělat něco víc?" zareagoval, než se ale zarazil. Pohlédl na mě a s úsměvem řekl „Omlouvám se, ale chtěl jsem posekat trávu..." ukázal mamce kyblík plný třešní „A také jsem s Týno posbíral třešně!" řekl pyšně.

„No dobře," mamka se také usmála a vzala si plod do rukou, aby ho ochutnala „jsou vážně sladké," zareagovala spokojeně.

„Jdu si dát sprchu a lehnout si..." přerušila jsem jejich vášnivý rozhovor.

„Měla by ses ještě najíst!" řekla rychle máma „Dej si alespoň něco..." přikázala mi. Nakonec jsem si teda dala jenom rohlík, ale pak jsem si dala rychlo sprchu a šla okamžitě spát. Nedokázala jsem si ani představit, že mě tohle mělo čekat celé dny, dokud mi nezačala vysoká škola.