Lov

BONUS

Probudil mě zvláštní hluk, nedokázala jsem rozpoznat, o co jde, ale bylo to, jako kdyby mě někdo volal. Někdo mě volal... a něco po mě chtěl... Pootevřela jsem oči a všimla jsem si, že kolem mě leželo spoustu květin, chtěla jsem vzít jednu do rukou, jenže mi něco drželo paže. Vlastně mi něco drželo celé tělo „Lesana..." rozpoznala jsem konečně nějaké slovo ze všeho toho zvuku, co hučel kolem mě. Nechápala jsem to, kdo je Lesana a proč mi to jméno přijde povědomé. S námahou jsem přetrhala veškerá pouta, kořeny, která mě držela u země „Lesana je v... nebezpečí..." kolem hlavy mi začalo kroužit hned několik ptáků. Neslyšela jsem ale jejich běžně zpívání, místo toho jsem slyšela stále opakující se slova „Lesana je v nebezpečí... Lesana je v nebezpečí..."

Přede mnou se objevila liška, chvilku na mě hleděla, než otočila hlavu a běžela napřed „Poběž! Rychle!" bylo to, jako kdyby na mě mluvila.

„Po... počkej..." prvně jsem kulhala, s tím, že mě ptáci trochu tahali za košili, kterou jsem zrovna měla na sobě, aby mě popohnali.

„Lesana je v nebezpečí..." pořád tato slova mi zněla v hlavě „Lesana... Lesana..." přidala jsem na kroku. Už jsem šla sama, pak jsem přešla do rychlo chůze a nakonec jsem se rozběhla. Pořád jsem nevěděla, kdo je Lesana zač, ale zároveň jsem věděla, že ji chci ochránit. Při samotném běhu jsem spadla na zem, to mě však nezastavilo, ba naopak. Sice už jsem se nenarovnala, ale přišlo mi, že jsem ještě rychlejší. Možná to bylo tím, že jsem používala čtyři nohy... zvláštní, bylo to vždycky tak?

Konečně jsem spatřila bílého jelena, který stál u stromu, před ním byli dva lidi a za ním byl další, neměl kam utéct, nebo možná ani nikam utéct nechtěl „Lesana...!" před očima mi bliknul obraz nádherné usmívající se dívky, která se se mnou procházela lesem. Rychle jsem vběhla před zvíře „Nechte Lesanu být!" chtěla jsem zařvat, ale vyšlo ze mě jenom vrčení.

Dva muži přede mnou začali couvat „Nevěděl jsem, že tady jsou i vlci..." řekl jeden.

„Odkdy jsou vůbec vlci takhle... velký a..." polknul druhý. Klepal se „Koukni se na ty oči..." oba pohlédli na mě, pak na sebe a pak se otočili a utekli „Nikdy jsi nám neřekl, že tady je démon!" křičeli.

„Co děláte!?" zařval třetí. Naše pohledy se střetly, pohlédl mi do očí „Mě nevystrašíš!" jeho puška se sklonila ke mně. Tenhle chlap chtěl ublížit mé Lesaně... nedovolím mu to! Rozběhla jsem se proti němu, ale zastavila mě střela přímo do hrudě. Nezpůsobila to ale bolest, nýbrž pouhý tlak... zvláštní, nemělo to bolet víc? Ne, na to jsem neměla čas. Znova jsem se k němu rozběhla a z rukou jsem mu vytrhla pušku, kterou jsem pak ve své tlamě zlomila na půl „Co to..." všimla jsem si, že mu začaly vlhnout kalhoty „Já... já se vrátím!" rychle se otočil a běžel pryč, ale tak nějak jsem o jeho slovech pochybovala. Myslím, že jsem ho vyděsila dostatečně, už stačilo pouze doufat, že se tato slova rozšíří dál.

Rychle jsem se otočila na jelena „Proč ses nebránila? Takhle zahnaná v koutě... to není logický..." zeptala jsem se ho.

Zvíře se změnilo v nádhernou blonďatou dívku „Co ty můžeš vědět..." vypadala smutně. Proč? „Co tady vůbec děláš? Jsi duch nějakého dalšího lesa?" zněla chladně, ale přitom byla v bolestech.

Zvedla jsem se opět na svoje dvě nohy, abych ji mohla chytit za tváře „Netvař se takhle... bolí to..."

Její výraz se náhle změnil a tentokrát už ji z očí skutečně začaly téct slzy „Hraješ na mě nějaké triky?" chytila mi jednu ruku, do které zabořila obličej „Týno..." toto jméno... je moje. Cítila jsem, jako kdyby dívka takto právě doplnila chybějící kousek skládanky, kterou jsem musela teď narychlo řešit.

Probudila jsem se a najednou jsem cítila všechny ty emoce, ale teď... „Lesano..." pousmála jsem se, cítíc, že moje oči rovněž nezůstaly suché „Obejmi mě..."

Blondýna přikývla, pustila moji dlaň a okamžitě na mě skočila a pevně mě objala „Týno!" rukou mi prohrábla vlasy „Jsi to vážně ty?! Nezdá se mi to!" dala jsem dívce pusu na tvář hladíc ji po hlavě „Už to bylo tolik let..." opět začala vzlykat.

Poslední, co jsem si pamatovala, bylo, že jsem zavřela oči opřená o strom... pak mi něco došlo. Podívala jsem se na svoji dlaň „Já už nemám vrásky!" vždyť já jsem za ní vlastně doběhla! Kdy já naposledy běhala. Měla jsem přeci problém s koleny a se zády.

Lesana se začala smát „Omládla jsi! Taky ti narostl černý ocas a uši..."

Popozvedla jsem obočí, jenže vlastně... před chvílí jsem běhala po čtyřech, vrčela, držela pušku v tlamě „Takže... jsem teď něco jako ty?" zeptala jsem se zamyšleně. Nezáleželo mi na tom, co jsem, podstatná byla jiná věc. Znamenalo to totiž, že teď budu nesmrtelná!

Dívka vypadala, že na chvíli znervózněla „No nejspíš..." pohladila mě po tváři a pohlédla mi přímo do očí „možná na tebe přeci jen mělo nějaký vliv to, kolik času jsi se mnou trávila," polknula. Z nějakého důvodu mi prstem přejela pod okem.

„No vždyť to je skvělý!" chytila jsem dívce ruku a propletla si s ní prsty „Teď spolu budeme navždy! Nezestárnu a nebudu muset řešit nemoci, bolesti! Taky tě budu moct chránit! Tohle tělo je mnohem silnější, než moje trapný lidský tělo!" začala jsem se radovat nahlas, přičemž jsem stále pevně držela blondýnu.

Lesana se začala smát „Ani nevíš, jak mi to chybělo... ten tvůj optimismus..." nakonec přikývla „Ale máš pravdu, jen je trochu škoda tvých očí..." políbila mě.

„Mám je teď démonsky rudé?" zeptala jsem se smíchem při vzpomínce na utíkající muže.

„Máš je rudé jako růže..." pošeptala. Spokojeně jsem se usmála a natáhla se k ní pro další pusu. Dívka se ke mně opět sehnula a ještě předtím pošeptala „Týno... miluju tě..." 

Stále platí, že doslov bude za týden. Dotazy můžete přidávat i sem, nebo o kapitolu dříve.