Lov

27. kapitola

„Nemusíš se pořád tvářit tak smutně," pronesla Lesana, která seděla za mnou a dala mi pusu na tvář „vždyť už jsem ti říkala, že mě nikdo jen tak neuloví..." všimla si, že toto moc nepomohlo, takže se mě pokusila povzbudit trochu jinak „navíc jsme už Maxe přeučily, takže mě nebude hledat..." pořád to na mě nemělo žádný vliv. Dívka nakonec nic víc neříkala, místo toho mě pevně objala a položila mi hlavu na temeno. Nebyla jediná, kdo se snažil mě rozveselit. Max měl položenou hlavu na mém klíně a smutně na mě koukal, kolem nás přitom byla další lesní zvířata s tím, že mě již známý vrabec seděl na rameni.

Zvedla jsem hlavu, abych mohla pohlédnout na blondýnu, jež využila příležitosti a dala mi letmou pusu na rty. Možná, že jsem si tajně přála, aby nebyla tak rychlá „Za chvíli mi začne škola..." pošeptala jsem, pak jsem ale vydechla „měla jsem pocit, jako kdyby byly prázdniny nekonečné, ale hádám, že všechno hezké jednou končí..." do očí se mi nahrnuly slzy.

„Týno... nic nekončí," pousmála se a pohladila mě po tváři „jsme teprve na začátku a bude akorát dobře, když mě nebudeš zase vídat každý den..."

„Ale!" pohlédla jsem ji do jejích klidných očích. Nechápala jsem, jak se může tak nestrachovat „Lesano, bojím se o tebe... Co když se ti něco stane? Nebudu tu, nebudu moct tátu zastavit..."

Lesana mě políbila „Zvládnu se o sebe postarat sama... žiju mnohem déle než ty a doteď se mi nikdy nic nestalo, důvěřuj mi..." jakmile se ode mne odtáhla, tak jsem ji chytila za tvář, abychom pokračovaly. Možná, že to bylo to, co mi pomohlo nejvíce se ulevit.

Po delší době jsme přestaly a až teprve teď jsem mohla konečně alespoň trochu relaxovat „Buď na sebe opatrná... táta už má zbraň a nevím, kdy se rozhodne tě pokusit ulovit..." pošeptala jsem.

Dívka se na mě ale stále usmívala, ruku mi přiložila na tvář a něžně řekla „Prosím, nemysli na mě a hlavně se o mě neboj. Dokážu se o sebe postarat sama... navíc chci, aby sis udělala také nějaké nové přátele."

Sklopila jsem hlavu „To... nemůžu slíbit..." pošeptala jsem. Všimla jsem se, že se blondýna zatvářila velmi nespokojeně, pootevřela pusu a z obavy, co děsivého by mi mohla říct, jsem ji to nakonec raději přislíbila „Dobře, dobře... pokusím se..."

„Pak, když se vrátíš domů, mi budeš moct o všem říct," usmála se hladíc mě po tváři.

„Lesano..." vydechla jsem „dneska tu budu naposled pro tento týden... zítra budu muset balit a další den pojedu na kolej, takže tě potom uvidím o víkendu, až se vrátím..." smutně jsem na ni pohlédla „budu ti alespoň trochu chybět?" změnila jsem taktiku. Tentokrát už jsem nemluvila o jejím nebezpečí, ale chtěla jsem vědět, jestli bude alespoň trochu smutná alespoň kvůli tomu, že tu nebudu.

„Vždyť se uvidíme za týden," pousmála se a dala mi pusu na čelo, následně však pošeptala hřejivá slova „ale samozřejmě, že mi budeš chybět..."

Zasmála jsem se „Ty mě taky!" pak mi ale náhle začal vibrovat mobil, který jsem u sebe musela mít. Trochu mě to překvapilo, ale stejně jsem ho vzala, jen abych viděla, že mi volá mamka. S výdechem jsem to zvedla „No?"

„Už je pozdě, pojď domů. Zítra nás čeká hodně balení," přikázala mi.

Ohlédla jsem se na Lesanu „A musím?" chtěla jsem říct, ale nakonec jsem jenom přikývla „Dobře, za chvilku budu doma..." típnula jsem hovor a naposledy jsem se otočila na blondýnu „budu muset jít..." pošeptala jsem.

Dívka přikývla „Slyšela jsem..."

Chvilku jsem ji pouze hleděla do očí, než jsem se k ní přiblížila, abych jí mohla dát poslední pusu „Uvidíme se za týden..." pošeptala jsem, když jsem se od ní oddálila „dej si na sebe hlavně pozor..."

„Neboj, uvidíme se za týden," usmála se na mě. Přikývla jsem a spolu s Maxem jsem šla domů.

„Pořád tě nepřešel ten pitomý nápad lovit toho jelena?" zaslechla jsem mámin hlas. To se rodiče měli v plánu zase hádat? „Copak nevidíš, že Týna tráví v tom lese všechen svůj volný čas. Obzvláště od té doby, co ses na to začal připravovat..."

„Už jsem ti jednou říkal, že lovit budu, až když bude na škole. Samozřejmě, že nechci riskovat, aby se mi do toho náhodou připletla!" zareagoval otec.

„Ale to nevidíš, že ji na tom jelenovi nejspíš záleží? Chodí pořád do lesa!"

„No tak bude potom jedině ráda, až s ním bude moct být každý den, když budeme mít vystavenou jeho hlavu..." z jeho odpovědi se mi zvedl žaludek. Chytila jsem si pusu cítíc nechutnou pachuť v mé puse, naštěstí se mi to povedlo ale spolknout.

„Ty jsi fakt nechutný!!" zareagovala máma, s čímž jsem nemohla nesouhlasit. Rychle jsem rozrazila dveře, protože už jsem nechtěla riskovat, že bych slyšela něco dalšího. Mamka se na mě podívala a hned se ji na tváři objevil vyděšený výraz „Jsi v pořádku? Jsi úplně celá bílá!" běžela rychle ke mně.

Rukou jsem ji od sebe odstrčila „Musím... na záchod," dobře, stejně jsem měla problém to v sobě udržet. Okamžitě jsem běžela na záchod a začala zvracet.

Po nějaké době, když už jsem se konečně uklidnila, ke mně přišla mamka „Jsi v pořádku?" zeptala se mě tiše. Pohlédla jsem na ni „Snědla jsi něco špatného?"

Táta se mi poté taky objevil na očích, rychle jsem na něj ukázala „Už ho nechci vidět!!" znova se mi udělalo špatně „Nikdy jsem nevěřila, že bys byl tak nechutný... jsi zvíře..." opět jsem se nahnula nad mísu. Mamka mě začala hladit po zádech, ale nic neříkala. Myslím, že si oba uvědomili, že jsem je slyšela, ale byla to jejich vina. Měli si to raději vyřídit, když jsem byla ještě v lese, než když mi máma volala, abych šla domů. Příště by měli používat mozky... hlavně otec by se měl naučit používat ten jeho, protože se nejspíš zbláznil.

Další den jsem si balila s tím, že mi mamka pomáhala. Tátovi jsem zakázala vůbec vstupovat ke mně do pokoje a dala jsem mu to najevo cedulí, kterou jsem si přilepila na dveře. Další den mě měli původně odvést oba dva, aby se se mnou mohli rozloučit, jenže jsem nechtěla sedět ve stejném autě jako táta, takže jsem ji přesvědčila, abychom jely jen my dvě „Mami... prosím, řekni mi, jestli táta půjde lovit Le... jelena. Záleží mi na něm víc, než na komkoli jiném..." byla moje poslední slova matce, než jsem se s ní ještě rozloučila a začala si sama ve svém pokoji vybalovat.