Lov

7. kapitola

Další den bylo bohužel hezky a táta uznal za vhodné, že se nemůžeme nadále válet a musíme začít zase pracovat na zahradě, takže jsme neměla čas opět navštívit Lesanu, ale když jsem se smutně ohlédla směrem ke stromům, tak jsem si všimla bílého jelena. Pousmála jsem se, dlouho jsem ho neviděla. Zamávala jsem mu, zvíře kývnulo a odešlo pryč.

Další den jsem naneštěstí zjistila, že tohle má být nádherné, slunečné léto s téměř žádnými přeháňkami. Poprvé jsem se modlila, aby se meteorologové mýlili. Nedokázala jsem si představit, že bych musela dělat na zahradě každý den. Původně jsem doufala, že mi dá po jeho dovolené pokoj, ale řekl mi, že je tam stále hodně práce a že hold na tom budeme muset makat, i když přijde z práce.

Skutečně jsem až do konce otcovi dovolené pracovala na zahradě od rána do večera, sama jsem byla překvapná, kolik tam toho bylo. Mamka byla čím dál naštvanější a hádali se spolu čím dál častěji. Protože byly ale její prázdniny kratší, tak šla do práce dříve než táta, vždycky poté uklidila, a když měla všechno hotové, tak si šla lehnout, takže už nemusela nic dělat na zahradě. Chápala jsem to, musí vstávat brzo a dělá těžkou práci v továrně, ale v hlavě jsem ji občas proklínala.

První den, co konečně vypadl z domu, jsem se nemohla ani pohnout. Prostě jsem zůstala ležet v posteli a dala si volno. Dokonce mi ani nevadilo, že na mě máma poté bude křičet, protože jsem se jen válela. Vzala jsem do ruky mobil a chvíli se dívala na černou obrazovku. Vydechla jsem, než jsem si začala prohlížet sociální média „Tohle je nuda..." pošeptala jsem si sama pro sebe. Zamyslela jsem se, a pak jsem si vzpomněla na ptáčka, který mě proklínal pohledem. Zadala jsem do vyhledavače modrý pták se žlutým břichem. Okamžitě mi to ukázalo sýkorku a musela jsem uznat, to bylo určitě ono! Následně jsem zadala, jak si usmířit sýkorky. Nic mi to nenašlo, respektive mi to nenašlo způsob, jak si to usmířit. Ukázalo mi to ale recept, který se jmenuje Sýkorka. Napadlo mě, že bych ho prostě mohla uvařit, ale se zklamáním jsem zjistila, že hlavní ingrediencí není sýkorka.

Zaslechla jsem otevření dveří, to už bylo tolik? Přišla mamka, unaveně jsem se zvedla a došla za ní „Ahoj, jak bylo v práci?" zeptala jsem se ji klidně.

„Pracovně..." zareagovala jako vždy.

Otočila jsem se na podpatku a zamířila do kuchyně „Udělám ti kafe..." už to byl takový náš zvyk. Zapnula jsem konvici a ohlédla se na mamku „Dneska jsem neuklidila... byla jsem unavená a nemohla se zvednout z postele..."

„To je v pořádku, stejně tu je čisto," pousmála se. Chápala mojí únavu a to, jak moc jsem musela makat.

Přikývla jsem a zívnula „Tak já si půjdu zase lehnout, než přijde táta..." protáhla jsem se chystajíc se jít do svého pokoje, než jsem zaslechla, jak někdo odemyká dveře.

Zarazila jsem se, co tady dělá tak brzo?! „Jsem doma!" zvolal a hodil si věci na zem.

„Co děláš doma tak brzo?" rychle jsem se ho zeptala místo přivítání. Nechápala jsem to, proč... proč...

„Co? Je léto, vykašlal jsem se na to..." Ano, měli tam vcelku volnou pracovní dobu, ale nebylo tohle až moc brzo?! Snažila jsem se na tváři neukazovat své naštvání, jenže mi to moc nevycházelo, což mi otec potvrdil svými slovy „Netvař se takhle, vždyť jsi mohla ležet celou půlku dne... převlíknu se a budeme pokračovat!"

„Co tam proboha chceš pořád dělat?" vydechla jsem.

„Pořád potřebujeme to dřevo," pořád dřevo... už jsem toho měla plný zuby, ale on ještě pokračoval „taky jsem chtěl připravit na bazén a zasadit nějaké kytky..." a vážně mě na to všechno potřeboval? Táta se začal převlíkat „dneska půjdeme ještě do lesa a pak to necháme..."

Nemohla jsem si pomoct a vyšel ze mě další výdech. Šla jsem otráveně do pokoje a oblékla se do pracovního, pak jsem si ale vzpomněla na Lesanu a trochu mě to rozveselilo, třeba ji uvidím a prohodíme pár slov. Alespoň ta by mi mohla zlepšit den.

S tátou už jsme chodili doprostřed lesa, protože krajní popadané stromy jsme už dávno rozsekali a přesunuli „Už tady moc spadaných stromů není..."

„Taky mě napadlo, že bychom měli časem i nějaké vysázet..."

„Nějaké vysázet?" podívala jsem se kolem sebe. Přišlo mi, že stromů tady bylo dost a představa, kolik práce by nám něco takového mohlo zabrat.

„Tady je další..." ukázal na spadlý strom „rozsekám ho, a pak mi budeš postupně..."

„Já vím, já vím... jako vždycky..." vydechla jsem „ještě mi pak nějak vyznač cestu, až půjdeš zpátky..." táta pouze přikývl, než začal se sekáním, celou dobu jsem se na něj ale nedívala. Naopak jsem se rozhlížela kolem sebe, jestli náhodou neuvidím blondýnu. Měla jsem pocit, že jsem viděla pouze něco bílého se mihnout. Otec přestal sekat a s jednou kládou v ruce šel zpátky, ani nic neřekl. Trochu mě to zarazilo, jenže jsem stejně neměla náladu se s ním bavit. Vzala jsem nějaké kusy dřeva do náruče a udělala pár kroků. U mě se vcelku rychle objevil jelen „Oh..." pousmála jsem se „Ahoj, neviděl jsi Lesanu?"

„Pořád ti to nedošlo?" zaslechla jsem něžný hlas a místo bílého zvířete se objevila blonďatá dívka s drobným úsměvem „Já jsem Lesana..."

Zrudla jsem „Ty? Počkat..." pustila jsem kusy, které mi následně spadly na nohu. Zaskučela jsem a sehnula se ke svému nebohému chodidlu.

„J...jsi v pořádku?" zeptala se mě rychle blondýna.

Přikývla jsem „Jen... trochu překvapená..." a zároveň mi došlo, že jsem se před ní už několikrát ztrapnila „to jsi mi nemohla říct dřív?" zvedla jsem se.

Dívka se podrbala po hlavě „No... myslela jsem, že ti to dojde, kvůli parohům a tak..."

S výdechem jsem vzala do rukou opět dřevo „Půjdeš se mnou?" zeptala jsem se Lesany. Blondýna se sehnula, aby taky mohla něco vzít, ale rychle jsem ji zastavila „Nic brát nemusíš, mě stačí tvoje přítomnost..." usmála jsem se.

Blondýna vypadala na první pohled tak křehce, ačkoli jsem se s největší pravděpodobností mýlila „Jsi si jistá? Ráda pomůžu," usmála se.

Rychle jsem zavrtěla hlavou „Nestačí, že už ti takhle bereme dřevo z lesa?" znervózněla jsem „Vlastně... umm..."

Lesana se usmála „Neboj se, nevadí mi, když berete již spadané stromy... a taky jsem slyšela, že ten muž by tady chtěl vysázet nové..."

„Ten muž? Myslíš tátu?" přikývla jsem „Ale nikdy jsme to nedělali..." vzpomněla jsem si na to, že na mě už pravděpodobně otec čeká a zamířila jsem k zahradě „poradila bys nám?"

„Taky jsem nic takového nedělala, ale mohla bych ti pomoct," usmála se blondýna. Bylo zvláštní, že z toho vynechala tátu, ale nějak do hloubky jsem její slova neřešila.

Jakmile jsme se dostaly na kraj lesa, tak se zastavila a jen se na mě dívala, jak jdu na zahradu donést tátovi první kusy dřeva „Co ti tak trvalo?" zeptal se mě.

Podrážděně jsem se na něj podívala, taky mi mohl jít naproti, když se tady zjevně tak nudil „Spadlo mi to na nohu..." odpověděla jsem mu upřímně, pak jsem se otočila na podpatku. Táta mi ani neřekl, ať si dám pozor, prostě se vrátil k sekání dřeva na menší kusy. Trochu jsem zabručela, naštvalo mě to. Když jsem ale zvedla hlavu a pohlédla na les, tak jsem tam viděla nádhernou dívku, která se na mě něžně usmívala. Pootevřela jsem pusu, než se mi na tváři rovněž vytvořil úsměv a já za ní rychle doběhla „Budeš se mnou takhle dělat kolečka pořád?"

„Možná," usmála se.