Lov

29. kapitola

Vydechla jsem, když jsem po přednášce šla opět zpátky do svého pokoje na koleji. Byla jsem docela unavená, ale ne tak fyzicky jako psychicky, stále jsem si nemohla pomoci a bát se o Lesanu. Pak jsem ale zaslechla upozornění „Tvůj otec bude zítra odpoledne lovit jelena," přišla mi SMSka od mamky. Pootevřela jsem pusu, ale potom jsem zavrtěla hlavou, na to jsem neměla čas. Začala jsem si hledat co nejbližší autobus domů, bohužel jsem se domů mohla dostat až zítra. Chytila jsem si hlavu, měla jsem pocit, že začnu brečet, ale naštěstí jsem to v sobě udržela. Stoupnula jsem si, musela jsem se připravit a další den jet co nejdříve domů. Samozřejmě, že jsem měla přijít o všechny přednášky a semináře, ale ty pro mě byly nepodstatné...

Povedlo se mi dostat domů až dopoledne v jedenáct, ale už v tu dobu jsem tam neviděla Maxe. Polknula jsem, ale nemohla jsem čekat a šílet. Přes okno jsem si všimla, že doma stojí máma a vypadala docela nervózně. Rychle jsem zabouchala na sklo, mamka ke mně došla „Kde je táta?!" vykřikla jsem pevně držíc parapet.

„Zrovna teď vyrazil, třeba ho ještě stihneš zastavit..." držela si ruce. Došlo mi, že působila mnohem zděšeněji než běžně a pak jsem si povšimnula rudého fleku na její tváři „Když ne ty... tak nikdo..." její poslední slova jsem mohla sotva slyšet.

Rychle jsem se otočila na podpatku a vběhla do lesa. Myslím, že jsem se k němu začala přibližovat, protože jsem rozpoznala jeho hlas, ale k němu se přidali ještě další muži „Nebojte se, tenhle pes je speciálně vycvičený, aby toho jelena našel!" v tu chvíli mi došla jedna věc... nezastavím ho. Tak mi nezbývalo nic jiného, než je odlákat od míst, kde se Lesana po většinu času zdržovala.

Všimla jsem si ptáka, který ke mně přiletěl a rychle jsem mu řekla „Vzkaž Lesaně, ať nejde za mnou..." pošeptala jsem. Podívala jsem se, jakým směrem letí, a hned jsem vyrazila opačným. Ačkoli jsem šla docela rychle, tak mě Max dohnal mnohem dříve, než jsem čekala, ale začal na mě šťastně skákat. Pousmála jsem se „Hodný..." teď jsem očekávala, že za mnou přijde otec a bude naštvaný, ale nic se nestane, protože já mu vysvětlím, že mě asi rád vidí...

Výstřel. Bolest. Krev... Spadla jsem na kolena a chytila si břicho. Nebyla to bolest jen v té ráně, ale snad v celém mém břiše, jako kdyby se tam ta kulka roztříštila „Dávej pozor, ať netrefíš hlavu..."

„Ten tvůj pes toho jelena mohl kdykoli vystrašit..."

Nemohla jsem uvěřit tomu, že si ani v takové dálce nevšimli, že jsem člověk vzhledem k tomu, jaké oblečení jsem měla na sobě. Kolem mě se nashromáždilo několik ptáků a začalo mi pomáhat na nohy, ano... musela jsem pryč, teď jsem se nemohla zastavit. Všichni to byli šílenci, a kdybych to vzdala teď, tak by šli po Lesaně. Pevně jsem si držela ránu a za pomocí ptactva, které mě tahalo za tričko, jsem pokračovala dál. Pes šel vedle mě a také mi pomáhal udržet rovnováhu „Stačí už jít po krvi..." zaslechla jsem tátův hlas. Steklo mi pár slz, nečekala jsem, že takhle zemřu.

Pak jsem si ale všimla jiné známé tváře, která ke mně běžela mnohem rychleji, než by to zvládli muži „Lesano, co tady děláš..." pošeptala jsem, aby nás nikdo neslyšel.

„Slyšela jsem výstřel a pak jsem rychle běžela za tebou... slíbila jsi mi, že si dáš na sebe pozor..." rychle si dala moji paži přes svoje rameno a pomohla mi „pomůžu ti dostat se domů, do bezpečí..."

„Půjdeš se mnou..." pošeptala jsem. Už jsem začínala ztrácet sílu a moje oči se začínaly přivírat.

„Hlavně teď neusínej, neusínej... to zvládneš..." povzbuzovala mě, zatímco už o něco pomaleji se mnou šla lesem. Obě jsme slyšely hlasité kroky, které se k nám přibližovaly, nemohly jsme se jich jen tak zbavit díky mé krvi, která mi tekla skrz prsty.

„Nikdy se jich nezbavíme... jdi pryč, nech mě..."

„Ne!" tentokrát už mě okřikla a ohlédla se na psa „Nenechám tě zemřít... nenecháme tě zemřít..." ohlédla jsem se a všimla jsem si, že se Max zastavil a začal vrčet. Rychle jsem odvrátila hlavu, věděla jsem, že neměl moc šance. Stekly mi slzy a snažila jsem se přidat do kroku. Zaslechla jsem další výstřel, který ale nebyl mířený na nás „Už tam skoro jsme..." kolem nás proletěli ptáci a zamířily za střelci. Polknula jsem, ale skutečně jsme se dostaly na kraj lesa, kde se dívka ale zastavila „Běž domů!"

„Ne! Bez tebe nejdu..." s těmito slovy jsem ji zatahala za ruku, ale ona vypadala jako zaseknutá. Přesto... sama jsem nemohla. Podlomily se mi nohy a já spadla na zem „Lesano..." zaskučela jsem.

„Týno!" zvedla jsem hlavu a natáhla k ní ruku, jako kdybych ji mohla pomoct se dostat z lesa, z jejího vězení.

„Lesano..." pošeptala jsem.

„Ne! Týno!" blondýna se náhle objevila u mě na kolenou „Týno, nezavírej oči! To zvládneš, už jsme skoro tam!" rychle mě zvedla a tentokrát mě vzala přes záda a šla se mnou, co nejrychleji domů „Hlavně neusínej! U tebe doma ti pomůžu, pomůžu ti!" doběhla ke dveřím a začala bušit na dveře „Pomozte!" zvolala „Týna je v nebezpečí!"

Máma okamžitě otevřela dveře „Týno!" Lesana se mnou vešla dovnitř, mamka rychle zamknula a nechala ve dveřích klíčky. Nejspíš si všimnula mého zoufalého stavu... kterého by si asi nevšiml jenom slepý „Zavolám pomoc, běž s Týnou rychle nahoru do koupelny... až bude Týna v bezpečí, tak mi všechno vysvětlíš..."

„Mami, hlavně nikomu o Lesaně neříkej..." pošeptala jsem.

„Neřeknu, neřeknu..." vzala do ruky mobil a začala volat „Můj manžel postřelil v lese moji dceru! Byla zrovna v lese na procházce a náhle ji prostě postřelil... prosím přivolejte záchranku a policii," pak jim řekla adresu. Lesana se mnou mezitím šla do koupelny, kde mě položila do vany.

Přiložila mi ruku k ráně a pokusila se mi ji vyléčit, ale marně „Nejde to! Jak nejsem v lese, tak... necítím to spojení..."

Chytila jsem blondýně ruku a pevně ji přitiskla k ráně „Nepustím tě sem, dokud nepřijede policie!" slyšela jsem mámu a zároveň bouchání ze zdola. Pak výstřel, nemyslím si ale, že ublížil mamce. Možná se pokusil ustřelit zámek, nebo okno... už jsem nemohla držet oči, ale zároveň jsem slyšela hluk „Jdi rychle vedle do pokoje..." hlas mámy, pak najednou další cizí lidi „Stabilizujte... Rychle..."