Lov

15. kapitola

Tupě jsem se dívala na podlahu, na které jsem měla rozložený terč. Nechtěla jsem ho, ale stejně mi ho otec vnutil, vydechla jsem a srolovala to „Musím si promluvit s Lesanou..." byla ale neděle a měla jsem obavy, že se rodiče rozhodnout mi přiřadit další práci.

Chvíli jsem po obědě čekala, jestli bude moje utrpení pokračovat, ale místo toho jsem slyšela „Jdeme na nákupy, je něco, co bys chtěla?" zeptala se mě máma.

Zamyslela jsem se, vzpomněla jsem si na vrabce a na další zvířata, se kterými jsem se chtěla spřátelit a nejlepší způsob byl pravděpodobně přes jídlo „Nějaké ořechy a slunečnici!" nemohla jsem mamce brát strouhanku, určitě by to shledala podezřelé.

„Slunečnici?" možná i to nebylo zrovna nejvhodnější.

„Mhm, semínka! Slyšela jsem, že je to dobré na... na... na hlavu! Poslední dobou mám zase migrény, tak mě napadlo, že by to mohlo pomoct, abych se nemusela pořád brát prášky..." vymyslela jsem si. Pravděpodobně to byl absolutní nesmysl, jak by mohla semínka pomoct na bolesti?

Mamka to naštěstí vzala v potaz „Jestli tě bolí hlava, tak si lehni. Taky bys neměla být tak často na mobilu..." pravděpodobně měla tuto odpověď zažitou z doby, kdy jsme ještě žili v baráku a já skutečně byla stále na mobilu, ale vypadala jsem snad teď, že bych na to měla čas?!

Přesto jsem přikývla „Dobře, tak já si lehnu a třeba když si odpočinu, tak to bude lepší..." pokusila jsem se naznačit, že je to tím, že mi pořád vymýšlí něco dalšího na práci. I když ty bolesti by se možná daly vysvětlit i stresem, který mi nově způsobil táta svým nesmyslným nápadem, to jsem jí ale nemohla říct. Když jsem nad tím přemýšlela, tak mi otec vlastně ještě oficiálně neoznámil, že chce ulovit Lesanu.

Máma mlčela, než z ní nakonec vypadlou pouhé „Tak jo, tak ti koupím ty semínka a oříšky..."

„Oříšky hlavně neochucené a normální!" ještě jsem dodala. Samozřejmě, že ani ty jsem nechtěla pro sebe, ale napadlo mě, že bych je mohla dát těm veverkám. Ještě jsem chtěla vyřešit tu lišku, ale nenapadala mě výmluva pro to, abych mamku přesvědčila, ať mi náhodně koupí nějaké sirové maso.

„Dobře," bylo poslední, co jsem slyšela, než oba rodiče odešli. Lehla jsem si do postele, dneska jsem určitě mohla zapomenout na procházku do lesa vzhledem k tomu, že si mamka myslí, že mě bolí hlava. Zavřela jsem oči, stejně jsem byla docela unavená a taky jsem potřebovala nějakou pauzu. Netrvalo dlouho a usnula jsem.

Další den jsem hned ráno, kdy rodiče nebyli doma, zamířila do lesa. Opět jsem si vzala svůj batoh, do kterého jsem si dala dvě misky a oříšky i se slunečnicovými semínky, které mi mamka koupila. Chtěla jsem vyrazit jen s tímhle, ale nakonec jsem se rozhodla vzít i ten terč. Chtěla jsem ho ukázat Lesaně a říct ji, jak vážně to otec myslí. Šla jsem na loučku, ale dívku jsem tam neviděla, jenže tak nějak jsem neměla chuť ji dále hledat. Všimla jsem si tam pár zvířat a ony si všimly mě, vzala jsem misky, do kterých jsem nasypala, co jsem si vzala. Dala jsem je poté dál od sebe, abych je neznervózňovala, ale zároveň jsem se rozhodla tam zůstat na kraji.

Vydechla jsem, moje těšení na blondýnu se změnilo na bolest srdce, přes kterou jsem se dále nemohla hýbat. Cítila jsem se smutně a zároveň i docela provinile, ačkoli jsem neměla pořádný důvod. Opět ze mě vyšel další povzdech „Copak tu sedíš tak sama?" zaslechla jsem.

„Potřebovala jsem trochu oddechu..." odpověděla jsem.

„Tak bych měla odejít?" až teď jsem se otočila, abych mohla vidět Lesanu. Cítila jsem, že mi ten hlas byl povědomí, jak jsem ho jen nemohla poznat?!

„Ne," chytila jsem ji za ruku „co takhle, kdyby sis tu sedla," pousmála jsem se.

„Stalo se něco?" zeptala se mě a usadila se vedle mě. Přivřela jsem oči a opřela se o blondýnu, její přítomnost mě vážně začala uklidňovat. Možná na mě měla přeci jen nějaký kouzelný vliv, to jsem ovšem nemohla říct nahlas. Nechtěla jsem, aby mě zase opustila „Už zase..." náhle řekla.

„Zase co?" rychle jsem jí pohlédla do tváře, která byla dost blízko.

„Zase vypadáš ustaraně... nad čím pořád tak přemýšlíš?" pohladila mě rukou po hlavě „Je to kvůli tvému otci?" po chvilce si sama odpověděla „Mám pravdu..." to jsem to tak nechávala dát vědět na své tváři? To mohl táta rovnou poznat, že nechci, aby něco takového dělal „vždyť jsem ti říkala, že to přejde, nemusíš si dělat starosti..."

Zavrtěla jsem hlavou a s výdechem jsem vyndala terč „Táta mě včera vzal na střelnici... myslím, že to myslí vážně. Chce zbrojní průkaz, aby měl zbraň..." cítila jsem, že mám na krajíčku.

„Myslela jsem, že mají mít terče tvar kruhu," podotknula Lesana.

„No právě, že mají mít, ale táta specificky nechal připravit terč o tvaru jelena..."

Blondýna se náhle usmála „Vždyť se ani jednou netrefil, všechny výstřely jsou těsně vedle toho tvaru, ale nic jelena ve finále netrefilo..."

„To protože jsem střílela já... nevím, proč se rozhodl mě tam vzít, ale ten vlastník střelnice mi řekl, že mám talent..." tiše jsem se zasmála „Všechno jsem trefila do toho bílého místa, ale nic mimo a nic na terč..."

„Týno..." dívka pouze řekla moje jméno, než mě objala a začala mě něžně hladit po hlavě „já budu v pořádku. Už žiju několik stovek let a ještě jsem všechny lovy přežila," na chvilku se zastavila, než dodala „proto se prosím do toho lovu nezapleť, nechci kvůli tomu přijít o další drahou osobu. Sama to zvládnu..."

„To nemůžu slíbit..." pošeptala jsem. Lidské ucho by mě pravděpodobně neslyšelo, ale ona neměla obyčejné uši.

„Taky nechci, aby se ti něco stalo. Jsi člověk, jsi mnohem křehčí než já..." vydechla „můžeš se snažit to zastavit, ale v průběhu samotného lovu sem prostě nechoď..."

Už jsem ji na to nechtěla reagovat, vážně jsem ji to nemohla slíbit. Dala jsem ruce kolem Lesany a pevně ji stiskla „Poslední dobou mě bolí hlava... ale když mě hladíš, tak je to lepší..." nakonec jsem pouze vytrousila.

Pak jsem ale ucítila ještě větší úlevu „To je tím, že se tolik stresuješ," řekla se smíchem dívka „ale teď můžeš se mnou relaxovat. Nebylo by nejlepší pro teď na všechno zapomenout?" na všechno zapomenout... zavřela jsem oči. Používala teď na mě nějakou hypnózu, která mě tolik uklidňovala? Na oběd jsem se ale stejně vrátila domů, protože jsem měla hlad s tím, že už jsem se tam pak nemohla vrátit díky dalším úkolům, které mi byly zadány.