Lov

13. kapitola

Následoval víkend. Bylo to náročně, musela jsem před rodiči předstírat, že jsem nic neslyšela a chovat se k nim, jakoby nic. Také jsem zároveň překonávala veškerá svá nutkání je neposlouchat, skončit se vší zadanou prací a běžet do lesa „Máte něco v plánu na odpoledne?" zeptala jsem se.

„Proč se ptáš?" odpověděl mi otázkou otec.

„No... jestli budu moct jít do lesa..." podrbala jsem se po hlavě doufajíc, že se nezeptá, proč bych tam vůbec chtěla chodit.

„Jestli tam uvidíš toho jelena, tak mi řekni," zareagoval klidně, než se otočil na mámu „vidíš! Já ti říkal, že ji to tady prospěje, konečně vychází ven!" mně to možná údajně prospívalo, ale jeho to rozhodně pohoršovalo. Pamatovávala jsem si otce, který se mě nesnažil utahat k smrti a hlavně takového, který by nikdy v životě nic nelovil. Vydechla jsem, abych mohla pokračovat ve velkém úklidu.

Hned po obědě jsem vyrazila do lesa. Neustále jsem se za sebou ohlížela, jako kdyby mě měl táta sledovat „Už začínám být paranoidní..." tiše jsem se zasmála, ale stejně jsem raději přidala na kroku. Tentokrát jsem ani nezvolávala dívčino jméno, nechtěla jsem riskovat, aby mě někdo jiný slyšel. Co když by toho pak zneuužil? Prvně jsem opět zamířila na nádhernou loučku doufajíc, že ji tam najdu. Rozhodně by mi to ulehčilo námahu, bohužel tam bylo ale pouze pár zvířat. Vydechla jsem „Nevíte, kde je Lesana?" pošeptala jsem. Liška, která tam ležela, na mě líně pohlédla, než se zvedla a šla mým směrem. Udělala jsem rychle pár kroků zpět „Dobrý, chápu to... půjdu pryč a nebudu rušit..." zvíře ale na mě tentokrát necenilo zuby, zamířilo určitým směrem, ale po chvilce se na mě otočilo a čekalo „Mám... mám jít s tebou?" zeptala jsem se nervózně. Měla jsem pocit, že stvoření na mě přikývnulo, než pokračovalo v cestě. Rychle jsem vyrazila za ním, sama jsem tomu nemohla uvěřit. Přemýšlela jsem, jestli se také nezmění na člověka, i když jsem na ni nenacházela na první pohled nic zvláštního... zavrtěla jsem hlavou, to ale nebylo podstatné.

„Oh... Týno. Vůbec jsem tě neslyšela," zaslechla jsem Lesanu, která zrovna stála u spadlého stromu „mohla jsi mě zavolat a přišla bych..." poté si kleknula k lišce „děkuju, že jsi ji sem přivedla," pronesla a pohladila ji. Zvíře vypadalo, že na ni kýve, než se rozběhlo směrem zpět a vcelku rychle zmizelo ve stromech.

„Já... nechtěla jsem na tebe volat nahlas a riskovat, že mě někdo uslyší..." zareagovala jsem a sklopila zrak. Přemýšlela jsem, jak ji to mám říct. Kousnula jsem se do rtu, jak můžu své kamarádce vůbec říct, že ji chce můj otec zabít...

„Týno, jsi v pořádku? Bolí tě něco?" zeptala se mě náhle a udělala pár kroků ke mně „Pokud mi řekneš, co tě bolí, tak ti budu moct pomoct..." působila tak ustaraně.

Rychle jsem zavrtěla „Jsem... jsem v pořádku..." chytila jsem blondýnu za ruce „ale, musím ti něco říct. Něco důležitého!" pevně jsem ji držela, než jsem ji opět nechala jít. Začala jsem si hrát se svými prsty „Ale dej mi chvíli, abych mohla uspořádat svoje myšlenky..."

Lesana se pousmála a pohladila mě po tváři „Co se děje?" proč byla tak hodná? Nikdo si nic takového nezasloužil. Nikdo takový jako byla ona „Týno? Neplač..." ani jsem nevěděla, že mi začaly téct slzy.

Začala jsem se tiše smát „Jsem tak ubohá... Lesano. Teď není čas na to, abys mě uklidňovala... nezasloužím si to!" v tu chvíli skutečně přestala. Její úsměv spadl a ukázala mi opět svoji vážnou tvář. Zhluboka jsem se nadechla, pravda, nebyl čas na hry „Zjistila jsem to včera... můj otec tě chce..." chytila jsem si tvář „chce tě ulovit..." konečně jsem to ze sebe vydala „tvoji jelení stránku..."

„Oh... Týno," opět mluvila něžně.

Rychle jsem zvedla hlavu „To mi na to řekneš jenom oh? To si neuvědomuješ vážnost situace? Co když se ti něco stane?!"

Blondýna ale nevypadala vůbec znepokojeně. Naopak se na mě znova usmívala a dokonce mi začala utírat slzy „Nic se mi nestane, nikdy se mi nic nestalo..." pronesla klidně „Navíc hodně lidí pouze básní o tom, že uloví bílého jelena, nebo srnu s parohy a získají jeho hlavu, potom ale nic neudělají, takže se o mě nemusíš bát..."

„Ale táta zněl dost vážně a všechny ty práce navíc, co mám... učí mě dělat je kvůli tomu, aby měl více času na přípravu na to..." polknula jsem „Lesano, já nechci, aby se ti něco stalo... neznáme se tak dlouho, ale jsi jediná osoba, se kterou si tady můžu povídat a mám pocit, že jsi jediná osoba, která mi kdy vůbec rozuměla..."

Žena zavrtěla hlavou „Jsi ještě mladá. Ještě v životě potkáš spoustu lidí, kteří ti budou rozumět mnohem více než já," usmála se „ale nemusíš se o mě bát. Pravděpodobně na to brzy zapomene..." pravděpodobně jsem se stále tvářila ustaraně, takže nakonec s výdechem řekla „tak pro jistotu se budu vyhýbat kraji lesa, aby mě tvůj táta neviděl, dobře? Určitě ho to přejde o to rychleji..." pohladila mě po hlavě „tak už prosím neplač."

„Taky... už nebudu tolik chodit do lesa... co když by mě sledoval," rychle jsem se několikrát rozhlédla kolem sebe, nikoho jsem ale neviděla.

Lesana vydechla „Můžeš sem chodit, kdy jen budeš chtít. Myslím, že sis tu začala dělat i další přátele," s těmito slovy ji na hlavě přistál velmi mi povědomý vrabec.

„No, včera jsi ho poslala za mnou... tak jsem mu dala trošku strouhanky," podrbala jsem se po hlavě „není mu nic, že ne? Na internetu psali, že to je v pořádku, ale stejně jsem si tím nebyla jistá..."

„Internetu?" blondýna po mě zopakovala, než zavrtěla hlavou, jako kdyby to nebylo důležité „bylo to v pořádku. Ale moc ho nerozmazli, je to hrozný lenoch a jinak si přestane sám obstarávat potravu," tiše jsem se zasmála „myslím to vážně! Pak by ti chodil k oknu každý den a chtěl strouhanku!"

„Dobře, tak mu nebudu nic dávat... pravidelně," trochu jsem se rozveselila. Všechno bude v pořádku, pomyslela jsem si. Konec konců, i kdyby se mělo něco stát, tak tady má svoje zvířecí ochránce. Naše další konverzace se přesunula na zvířata a hlavně na to, jak bych se mohla spřátelit i s ostatními obyvateli lesa. Nakonec jsem došla k názoru, že to chce hlavně čas a jídlo.

Po nakonec příjemně stráveném dni jsem spokojeně došla domů, ale tam byla moje dobrá nálada okamžitě zničena „Tak co, viděla si jelena?" zeptal se mě otec zpod svého důlku na gauči u televize.

Jeho dotaz mě zarazil, ale po chvilce jsem mu odpověděla „Ne... už dlouho jsem ho neviděla, asi se odstěhoval..." zamířila jsem pak rovnou do pokoje. Tak nějak to byla pravda, v tom lese nikdy nebyl žádný jelen, pouze srna s parohy.

„Určitě tam je! Cítím to!" řekl vážně.

„Vždyť už sem ani nechodí..." snažila jsem se zachovat klid, ale tátova další slova jsem stejně příliš nevnímala. Myslím, že řekl něco o tom, jak byl ten jelen nádherný. Asi mu nedocházelo, že mi ještě oficiálně neřekl, že ji chce ulovit a tím pádem jsem ho mohla mít za podivína... což jsem ho stejně už dávno měla. Zavrtěla jsem hlavou „Jdu do pokoje..."

„Dej si něco k večeři!" náhle se ozvala matka, jejíž přítomnosti jsem si ani nevšimla, jak jsem byla zaměřena na otce a jeho nesmysly. Pouze jsem ji na to kývla, ale stejně jsem prvně zamířila do místnosti, kde jsem mohla být alespoň chvíli sama a rozdýchat tu krátkou konverzaci o Lesaně.