Lov

16. kapitola

Táta další dny o lovu ani o jelenovi nemluvil, takže jsem se začala uklidňovat, ačkoli mě pořád nutil něco dělat. Už jsem ani nechápala, kde všechnu tu práci bral, nejspíš si to vycucával z prstu jen proto, aby mě zaměstnal, protože bych přeci jinak celý dny byla zavřená doma a nic nedělala. Jediný, co za ten týden lze poznamenat je, že si máma všimla dvou chybějících misek, které jsem nechala v lese. Předstírala jsem, jako kdybych nevěděla, kam zmizely. Do hlavy jsem si ale poznamenala, že je potom musím vzít zpět.

V sobotu jsem dopoledne uklízela s mámou, která poté ještě vařila oběd. Celou tu dobu jsem neviděla tátu, ale myslela jsem si, že šel třeba na velký nákup, jenže nepřišel ani na samotné jídlo. Když jsem utírala nádobí, které mamka myla, tak jsem utrousila otázku „Kde je táta?"

„Nevím, někde se fláká," zareagovala podrážděně „ať zapomene na to, že s ním zítra pojedu na nákupy..." zatímco si dále stěžovala, tak moje myšlenky už šly jinam.

Myslela jsem jen na to nejhorší, zároveň jsem přitom cítila, jak mi teče pot snad úplně všude. Jakmile jsem utřela poslední talíř a zvedla hlavu „Půjdu do lesa," oznámila jsem. Nečekala jsem na žádnou odpověď „musím zkontrolovat něco!" řekla jsem rychle, když jsem si obouvala boty „Večer se vrátím a pomůžu ti, s čímkoli budeš chtít, to samý zítra..." pak jsem vyběhla pryč. Myslím, že mamka byla natolik zaražená, že nestihla jakkoli reagovat. Moje první zastávka byla louka, kde jsem ji ale neviděla, proč jsem tam vůbec chodila, když jsem ji tam poslední dobou nemohla zastihnout. Zanadávala jsem si pro sebe „Lesano!" zvolala jsem naléhavě „Kde jsi?! Lesano!" otočila jsem se na podpatku a běžela jsem dál „Lesano!" do očí se mi nahrnuly slzy. Snad nejdu pozdě... prosím, jen to ne. U mě se objevilo pár ptáků „Hledám Lesanu, je to naléhavé!" promluvila jsem na ně „Prosím, vezměte mě k ní!" byla jsem zoufalá a skutečně jsem žádala zvířata, která se mě předtím snažila zabít, o pomoc. Všichni opeřenci zamířili jedním směrem a já je rychle následovala.

„Proč sem letíte tak naléhavě?" zeptala se s úsměvem Lesana, ale hned poté si mě všimla. Chytila jsem si nohy „Týno?"

„Lesano?" hlasitě jsem oddechovala. Na takovou fyzickou zátěž jsem nebyla zvyklá, pak jsem ale zvedla hlavu „Lesano..." udělala jsem k ní pár kroků a chytila ji za tvář, abych si byla jistá, že nesním.

„Copak je Týno? Chováš se zvláštně," zareagovala.

Když jsem ji viděla, tak se moje mysl opět rozjasnila. Táta nemohl teď lovit, vždyť neměl zbrojní průkaz a bez něj neměl zbraň. Začala jsem se zoufale smát „Já jsem takový idiot..." chytila jsem si hlavu.

„To o sobě neříkej," pronesla a chytila mi tváře „já chápu, že se o mě bojíš... ale jestli se budeš takhle stresovat, tak se akorát zhroutíš. Je mi jasné, že to nemůžeš úplně ignorovat, jen chci, aby sis alespoň trochu oddychla..." po těchto slovech mi chytila ruce „co takhle, kdybych tě vzala dolů? Tam trávím nejvíc času..."

„Dolů? Myslíš tam, kde jsme spolu poprvé mluvily?" zasmála jsem se „Vrací mi to vzpomínky..."

„Nemyslím si, že to byly příliš příjemné vzpomínky," pronesla klidně a už mě vedla ke stráni.

„Poznala jsem tě tam... víceméně," zareagovala jsem vážně „i když ty jsi mě pozorovala už dlouho že? Pamatuju si, že jsem poprvé viděla bílého jelena, který mi hleděl přímo do okna hned první den, co jsme se přistěhovali..." usmála jsem se „tehdy jsi mi přišla děsivá..."

„To jsem neměla v plánu," pronesla vesele Lesana „vlastně jsem tě ani pořádně nemohla vidět..." došly jsme k prudkému kopci, ze kterého jsem se tehdy skutálela. Dívka udělala pár kroků dolů, řádně se zapřela svýma bosýma nohama a natáhla ke mně ruku „Tentokrát ti pomůžu, takže se nemusíš bát..."

Nebála jsem se, ale stejně jsem ji chytila a stiskla ji dlaň „Kdybych spadla, tak mě zase vyléčíš..." řekla jsem se smíchem.

Blondýnu to rovněž rozesmálo „To sice ano, ale stejně tě to bude bolet, když se to stane..."

„Při pohledu na tebe mě určitě nic bolet nebude..." bylo to zvláštní. Ještě před nějakou chvílí jsem stresovala a měla strach o život blondýny, ale teď jsem se tady smála, jako kdyby se nic nedělo, jako kdyby jí nehrozilo žádné nebezpečí. Možná to byla skutečně kouzla, o kterých tehdy mluvila, přesto jsem neměla v plánu si stěžovat. Pomalu jsme spolu zdolaly svah „To to scházíš vždycky takhle pomalu?" zeptala jsem se jí a pohlédla jí do očí.

„Ne, už v tom mám cvik, ale chci si být jistá, že se tobě nic nestane..." odpověděla mi.

„Ahaaaa!" jako naschvál mi ujela noha. Zavřela jsem oči, protože jsem očekávala, že opět spadnu na nos, ale nic se nestalo, naopak jsem přistála do něčeho měkkého.

„Přesně o tom mluvím," zasmála se Lesana, zatímco mě držela, aby se mi nic nestalo „nemusíš se ale bát, chytila jsem tě a navíc už jsme stejně dole..."

Rychle jsem se narovnala cítíc, že mi trochu hořely tváře „Díky! Super, že už jsme dole... mám pocit, že kdybych mluvila ještě víc, tak bych si vážně namlátila!" smíchem jsem se snažila zakrýt, jak trapně jsem se cítila.

Nevím, jestli si toho nevšimla, nebo to jen ignorovala, a místo toho zamířila k velkému stromu „Tady většinou relaxuju," ohlédla se na mě s úsměvem „věřím, že by ti to mohlo taky pomoct se uvolnit..." myslím, že mi pomáhalo něco jiného než strom, ale nechtěla jsem jí to vyvracet.

Rychle jsem ji následovala „Vypadá to tu pěkně, minule jsem si to tu nemohla příliš prohlédnout," ušklíbla jsem se.

„No... bála jsem se... pořád mám upřímně trochu strach, že jsem tě pouze očarovala a nejednáš z vlastní vůle..." vydechla a sedla si ke kmenu stromu, o který se opřela „není to tak, že bych to dělala schválně, ale nedovedu to ovládat..."

„Lesano, už jsme o tom jednou mluvily!" dala jsem ruce na boky a přísně na ni pohlédla.

Blondýna mi ale náhle ukázala velký úsměv „Ale když tě vidím se zvířaty, tak věřím, že skutečně to jsi ty, protože nikdy jiný si do teď ke zvířatům takový vztah netvořil... mám tak pocit, že tu se mnou jsi, protože chceš..."

Posadila jsem se k ní a chytila ji ruce „Chci poznat zvířata, ale taky chci tady být s tebou... mám tě ráda," pronesla jsem ve snaze ji přesvědčit, abych se už nemusela příště opakovat, pak mi ale došlo, jaká slova jsem použila. Hned jsem začala litovat svých slov, opět jsem zrudla.

„Taky tě mám ráda," řekla s úsměvem Lesana. Pravděpodobně to myslela jako kamarádku, což mě činilo spokojenou. Sedla jsem si vedle ní a rovněž se opřela o tlustý kmen stromu. Obě už jsme příliš nemluvily a naopak jsme skutečně relaxovaly a vychutnávaly jsme si ticho doprovázené zpěvem ptáků. Pokojně jsem přivřela oči a nakonec jsem usnula. Vzbudila jsem se v úplně jiné pozici, tentokrát jsem ležela na jejím klíně a blondýna mě hladila po hlavě „jak ses vyspala?" zeptala se mě.

„Jak dlouho jsem spala?!" rychle jsem se zeptala. Ještě nebyla tma, ale v létě se stmívalo opravdu pozdě.

Dívka zvedla hlavu a pohlédla na slunce „Asi tak... dvě hodinky," pronesla s úsměvem.

Posadila jsem se „Asi bych měla jít domů... nevím, jestli se o mě rodiče bojí, ale zároveň nechci dostat vynadáno..." a riskovat, že mi zakážou chodit do lesa.

„Dobře, doprovodím tě..."

„Ne! Co když by tě táta viděl? Půjdu sama!" rychle jsem ji v tom zabránila.

Lesana se zasmála „Hádám, že tady končí relaxace, alespoň ti pomůžu nahoru. Dobře?" přikývla jsem. Cesta nahoru už se mi zdála lehčí a hlavně kratší, což mě docela mrzelo. S výdechem jsem se s ní rozloučila a pak jsem šla domů, sama. Nikdo se nestrachoval a vynadáno jsem taky nedostala... Možná to bylo ale díky tomu, že jsem přišla domů uprostřed jejich hádky. Ale místo toho, abych to řešila, jsem šla do svého pokoje.