Lov

3. kapitola

Vydechla jsem „To vážně musíme tohle dělat..." řekla jsem hledíc na spadlý strom před námi.

„Potřebujeme dřevo na oheň," pronesl klidně.

„A jak to tam dostaneme?" zeptala jsem se ho.

„Nasekám to tady a pak to postupně odnosíme na zahradu," zareagoval, než dodal „vlastně, ty to tam odnosíš, já to budu třídit..." otráveně jsem na něj pohlédla. Neznamenalo to, že vlastně udělám tady víc práce já?! „Zatím, co to budu sekat, tak to můžeš pomalu začít nosit..." řekl a začal pracovat. Jakmile usekl první kus, tak mi řekl, ať to tam vezmu, že to tam prý ještě rozdělí. Takže jsem uznala, že bude mít asi tak stejně práce jako já. Vzala jsem kus do rukou, aby mi došlo, že je to dost těžký. Zaskučela jsem a pomalu s tím došla na zahradu, kde jsem to odhodila. Když jsem se vrátila, tak otec toho nasekal mnohem víc, takže se nemělo cenu ani zastavovat. Později se přesunul na zahradu, kam jsem mu tahala kusy stromu.

Vrátila jsem se ke kmenu a všimla si nějaké dívky, která tam stála a dívala se na mě. Působila vcelku vysoce a byla hubená. Měla na sobě zrovna jednoduché bílé šaty, které by mohly asi slušet jenom někomu takovému, jako byla ona. Její pleť byla velmi bledá. Měla nádherné modré oči, které připomínaly modř letního nebe zcela bez mraků. Světlé blond vlasy měla přehozené přes jedno rameno a ofina jí šla trochu přes oko. Zpod pramenů ji čouhaly chlupaté uši, které nepůsobily jako psí ani jako kočičí a na hlavě měla navíc parohy. Zarazila jsem se. Parohy? Chlupaté uši?! Dívce pravděpodobně došlo, že jsem si jí všimla a rychle se otočila míříc hluboko do lesa „Počkej!" zvolala jsem a bez přemýšlení jsem se za ní rychle rozběhla.

Dívka se v lese pohybovala ladně, zatímco já jsem zakopávala o skoro každý kořen, který se mi dostal pod nohy. Také jsem čas od času nabourala do větví, které mě poškrábaly. Časem jsem ji ztratila úplně z dohledu „Jak může být... tak rychlá..." lapala jsem po dechu. Moje tělo si vzpomnělo na to, že jsem neměla absolutně žádnou fyzičku a začaly mě bolet nohy s tím, že mě rovněž hodně škrábalo v krku.

Uslyšela jsem kroky a rychle zvedla hlavu. Už tam nebyla ta dívka pouze bílý jelen, který na mě hleděl „Oh, to jsi jen ty..." vydala jsem ze sebe a narovnala se. Byla jsem tak zničená během, že mi ani nedošlo, jak blízko u mě to zvíře stálo „neviděl jsi tu někde běžet nějakou holku s parohy?" zeptala jsem se smíchem „Možná byste si rozuměly... taky má parohy..." Zavrtěla jsem rychle hlavou, jak by mi mohlo zvíře vůbec pomoct najít tu dívku, není to stopovací pes a pochybuju, že by dávalo pozor, jestli kolem neběží nějaká nádherná osoba v bílém. Tiše jsem se zasmála, došla mi další věc... já si vlastně povídala s jelenem. Nebyla ani šance, že by mi rozuměl „Promiň, asi bych měla jít..." naposledy jsem se zhluboka nadechla, než jsem zamířila zpět k zahradě. Tentokrát už jsem si dávala pozor, kam šlapu, a abych nebourala do dalších větví. Slyšela jsem zároveň kroky ozývající se za mnou, rychle jsem se otočila. To stvoření mě sledovalo. Tentokrát jsem se na to nesnažila ani mluvit, místo toho jsem pokračovala v chůzi ignorujíc fakt, že stále šlo za mnou.

Došla jsem na místo, kde stále ležely kusy kmene stromu. Vydechla jsem, po tom běhu se mi chtělo na tom pracovat ještě míň. Vzala jsem jeden do rukou a ohlédla se za sebe, jelen na mě stále hleděl, ale nevycházel z lesa. Udělala jsem pár kroků k zahradě a znova se ohlédla na zvíře, které ale stále stálo na místě. Samozřejmě, že by nechtělo mimo les, určitě ne kvůli nějakému člověku. S dřevem jsem došla na zahradu, kde táta rozsekl poslední kus, který jsem mu do té doby donesla. Ani se na mě nepodíval a pouze se zeptal „Kde jsi byla?"

„Něco mě zaujalo v lese, tak jsem tam běžela..."

„A co?"

Pokrčila jsem rameny, ačkoli to pravděpodobně neviděl „Asi se mi to jen zdálo..."

„Zbyly tam ještě nějaké kusy?" zeptal se mě.

„Jo, ale už ne moc..." pronesla jsem. Táta se mě přestal dále vyptávat a beze slova začal sekat další kus, který jsem mu donesla. Došlo mi, že bych mu měla ještě dodat zbytek, takže jsem se mlčky otočila na podpatku a šla pro další dřevo.

Když jsme se dostala zpátky ke zbytku kmenu, tak jsem si všimla, že už tam to zvíře s parohy nestálo. Samozřejmě, že ne... neměla jsem nic očekávat, ale stejně mě to trochu zamrzelo „Pravděpodobně šlo domů... nebo tak něco..." pošeptala jsem, ale moc dlouho jsem nad tím nepřemýšlela, protože jsem pokračovala v práci, abych to měla co nejdříve za sebou. Naštěstí to netrvalo už moc dlouho, teda ten jeden strom. Táta poté našel další, který opět rozsekal, takže mě čekalo ještě více té samé práce.

Skončili jsme pozdě večer, cítila jsem se úplně zničeně. Vlastně jsem ani nechápala, jak jsem ještě mohla hýbat svým nebohým tělem „Neměl bys to tak přehánět!" řekla mamka místo přivítání. Chtěla jsem ji obejít, jenže mě chytila za paži a nepustila mě dál „Vždyť ji úplně zničíš! Koukni na ní!" ukázala na mě.

„Tak jsi taky mohla pomoct! Co jsi vůbec celý den dělala?!" zeptal se chladně „Určitě ses jen válela..."

„Ano, taky jsem chtěla mít volno! Po dlouhé době jsem si vzala dovolenou a já to nehodlám promakat na zahradě! To bych mohla rovnou do práce!" začala se bránit.

Blížila se další hádka a nemusela jsem to nutně slyšet „Tak já se půjdu umýt..." chtěla jsem ze sebe smýt všechen ten pot a také jsem chtěla jít, co nejdříve spát. Dokonce mi ani nevadilo nejíst, protože jsem se až tak těšila na postel.

„Dobře," pronesla mamka s úsměvem. Až teď si ale všimla malých škrábanců pokrývající moje tělo. Zděsila se „Co jsi dělala?! To ses takhle poškrábala jenom tím, že jsi tahala dřevo?!"

„Ne... šla jsem na chvíli do lesa a trochu jsem se poškrábala," zareagovala jsem „a teď se potřebuju jít umýt..." dodala jsem a vyškubla se z jejího sevření. Rychle jsem šla do koupelny, kde jsem se konečně mohla vysprchovat.

Poté co jsem se umyla a zamířila do svého pokoje, tak jsem znova zaslechla hádku „To ji nemůžeš alespoň kontrolovat?! Co kdyby kvůli těm škrábancům měla nějaký zánět! Zítra ji nebudeš nutit pracovat!"

„Ale já to potřebuju udělat předtím, než mi skončí dovolená!" zareagoval naštvaně táta.

„Takže bys radši pracoval na zahradě a ignoroval zdraví vlastní dcery?!"

„Samozřejmě, že neignoruju její zdraví, ale kdybys nám alespoň pomohla, tak bychom to nikdy nemuseli dělat tak pozdě!"

„Tím chceš říct, že je to..." zbytek už jsem neslyšela, protože jsem se zavřela v pokoji. Už jsem je nechtěla poslouchat. Jediný, co jsem chtěla dělat, bylo si jít lehnout a spát.