Lov

4. kapitola

Ráno jsem se vzbudila a všechno mě bolelo. S námahou jsem se zvedla a převlékla. To mě mělo tohle ještě čekat jak dlouho že? Pravděpodobně dokud tátovi neskončí dovolená, ale to bylo za dva týdny. Dva dlouhé týdny... Doploužila jsem se do kuchyně „Dobré ráno..." pošeptala jsem unaveně.

„Dobré," zareagovala mamka a podala mi talíř s již namazaným chlebem „včera jsem se s tátou domluvila, že dneska si odpočineš..."

„Fakt je to v pořádku?" zeptala jsem se ji „Nebude táta naštvaný?"

Máma na chvilku zmlkla, než se pousmála „Dneska mu pomůžu já..."

„Oh..." zareagovala jsem a vzala talíř do rukou „Tak já se půjdu najíst do pokoje..." řekla jsem. Mamka mě už nijak nezastavila a tátu jsem překvapivě ještě neviděla. Pravděpodobně jsem ho ale jen minula. Došla jsem k sobě do pokoje a talíř si odložila na stůl. Vzala jsem si po dlouhé době mobil, došlo mi, že jsem na něm nebyla už tři dny v kuse. Zavrtěla jsem hlavou a rychle si všimla, že router byl zapnutý a tím pádem šel internet. Usmála jsem se a došla na všechny sociální sítě, jenže mě to příliš nebavilo... s výdechem jsem opět položila mobil na stůl a pohlédla z okna na les „Zajímalo by mě, jestli tam bude i dneska..." ten jelen nebo ta neznámá dívka, fascinovali mě oba. Promnula jsem si oči „Už z té práce začínám šílet..." pomyslela jsem si a vrátila se k jídlu. Protože jsem měla volno na celý den, tak jsem se nakonec rozhodla si ho užít na sociálních médiích.

Po hodině mě to ale opět přešlo. Podívala jsem se z okna na pracující rodiče, poté na les, kde opět stálo bílé zvíře s parohy. Chvilku hledělo na zahradu, než zvedlo hlavu a všimlo si mě, jak se na něj dívám, jenže poté znova uteklo. Vydechla jsem, ale pak jsem si všimla, že ji se mnou pozoroval i otec a opět to vypadalo, jako kdyby měl úplně zasněný výraz. Zjevně jsem nebyla jediná, koho to stvoření okouzluje...

Vzala jsem do ruky mobil a napsala do vyhledávače „Bílý jeleni..." Takže vážně existovaly, až na to že údajně byli už několikrát na pokraji vyhynutí. Znamenalo to, že tady byl úplně sám? Není divu, že byl tak zvídavý, určitě si hledal přátele. Zavrtěla jsem hlavou, to by byla větší šance, že se bude bavit s jinými jeleny, než s lidmi. Pak jsem se ale blíže podívala na fotografie jelena a laně vedle sebe, z nějakého důvodu mi zvíře, věčně stojící na kraji lesa, připomínalo stavbou těla laň nežli jelena. Vydechla jsem a lehla si na postel „Hádám, že jsem prostě přepracovaná... takové teorie, jako že by se chtěl jelen přátelit s lidmi, nebo že by byla laň s parohy... nesmysl," pronesla jsem a zavřela oči.

„Oběd!" zaslechla jsem křik, který mě vyděsil. Rychle jsem se zvedla a šla do kuchyně „Konečně jsi tady!" okřikla mě mamka.

„Eh..." vydala jsem ze sebe, pak jsem se ale mírně pousmála „omylem jsem usnula... asi jsem pořád unavená ze včerejška..."

„Oh..." vydala ze sebe, než mi položila talíř na stůl „tak se najez, to je taky důležitý..." přikývla jsem a sedla si naproti tátovi, který se už dávno pustil do jídla. Mamka si následně sedla vedle něj a beze slova začala také jíst.

Otec náhle zvedl hlavu z jídla a pronesl „To je tím, že jsi byla celou dobu rozmazlovaná! Celou dobu jsi seděla a nic nedělala, ani jsi doma nepomáhala..."

Vydechla jsem „Ano, hlavně poslední rok, co jsem se připravovala na zkoušky a na maturity..." to ho umlčilo. On sám pořád říkal, jak je škola důležitá, jenže zapomínal, že se kvůli ní musím také učit.

„Každopádně teď se učit nemusíš a vysoká ti začne někdy v září, takže mi budeš celou dobu pomáhat!" nakonec řekl.

„Hele, ať si taky užije něco z prázdnin!" náhle se do rozhovoru přidala máma „Ať nám pomáhá, ale nemusí to dělat každý den, celý den!" to už se do sebe chtěli zase pustit? Nepředstírali ještě do nedávna, že se vůbec nehádají?

„To je v pohodě, ráda pomůžu..." zareagovala jsem rychle, aby se nezačali zase hádat. Vážně jsem neměla chuť je poslouchat.

Rodiče si uvědomili, že se přede mnou opět začali málem po sobě řvát a sklopili hlavu. Opět mezi námi propuklo ticho, které doprovázelo občasné cinkání příborů. Příliš mi to nevadilo, na rozdíl od mého táty „Dneska jsem zase viděl toho jelena... asi je zvědavý, co se tu dělá..."

„Pravděpodobně není zvyklý, že se tu ještě v téhle době otročí..." píchla do táty máma.

Protočila jsme oči, proč to vůbec dělala „Jo tati, četla jsem, že jeleni můžou být bílí! Ale jsou velmi vzácní, takže jsem překvapená, že tady vůbec je..."

„Oh, vážně?"

Přikývla jsem „I v zahraničí jsou vzácní, vlastně v Česku je největší chov bílých jelenů..."

„To je vážně zajímavé... a jsou nějak chránění?"

„Chránění? To... to jsem si nevyhledala..." otcův dotaz mě zaskočil, ale tehdy jsem si z toho příliš nebrala. Prostě chtěl jen vědět, jestli máme u sebe chráněné zvíře. Nevěděla jsem ale, co bychom měli dělat, kdyby skutečně chráněné bylo. Možná zavolat autority?

„No nevadí, necháme ho prozatím prostě být..." pronesl táta s úsměvem „Pomůžeš nám po obědě?" zeptal se.

S výdechem jsem přikývla „A s čím potřebujete pomoct?" otec mi popsal práci, a poté co jsme všichni dojedli a umyli nádobí, jsem se k nim musela přidat. Sama jsem se přistihla, jak jsem čas od času podívala směrem k lesu, jestli se znova neobjevilo to zvíře nebo dokonce ta zvláštní dívka s parohy. Po nějaké době jsem ale ani na to neměla čas, protože jsem byla plně zabraná do všech mi přidělených úkolů. Táta nás všechny donutil pracovat, až dokud se nesetmělo.

Zatímco se rodiče postupně umývali, tak jsem se najedla, abych se mohla vysprchovat a následně jít rovnou do postele. Byla jsem unavená a věřila jsem, že jakmile zalehnu, tak usnu. Dokonce jsem neslyšela žádné další hádky. Hádám, že ten den nevyčerpal pouze mě... lehla jsem si do postele a chvilku hleděla na strop. Nemohla jsem usnout, musela jsem stále myslet na jelena a hlavně na dívku. Napadlo mě, jestli vůbec existovala, jestli se mi to nezdálo... měla přeci jen parohy a uši. Zavrtěla jsem hlavou a otočila se na bok. Zavřela jsem oči a nakonec jsem stejně vcelku rychle usnula.