Lov

14. kapitola

Ráno jsem se dívala na les, pořád jsem byla nervózní ohledně toho, co jsem tehdy slyšela za zavřenými dveřmi. Lesana mi sice dovolila chodit do lesa, kdy jsem jen chtěla, ale zároveň jsem cítila vnitřní strach. Co když by mě táta sledoval a potom toho využil a... zabil ji. Už jen ta představa mě děsila, chytila jsem si tvář snažíc se zadržet slzy.

„Týno, pojď na úklid!" ozvala se matka. Ano, byla sobota, měli jsme naplánovaný velký úklid a já jsem jako vždy musela toho být součástí.

Zhluboka jsem se nadechla a vydechla „Hlavně v klidu... jako kdybych nic neslyšela..." pošeptala jsem si sama pro sebe. Naposledy jsem pohlédla na přírodu za oknem, než jsem rychle šla za rodiči.

Alespoň už jsme to nedělali každý týden, jako když jsme bydleli ještě v bytě, pomyslela jsem si, když jsem do rukou brala velký vysavač. I když to asi bylo spíše výhodné pro mé rodiče, prozatím jsem musela luxovat menším přístrojem každý den. Vydechla jsem. Náhle na mě promluvil táta „Po obědě dneska počítej s tím, že se mnou někam pojedeš..." pronesl poklidně táta. Když jsem zvedla hlavu, tak se mu na tváři objevil podezřelý úsměv „já jen aby sis něco zase neplánovala..."

„Kam?" bylo jediné, na co jsem se zmohla. Žádné plány, kromě toho jít do lesa a užívat si čas s Lesanou, jsem stejně neměla. Alespoň mě jednou taky varoval dopředu.

„Uvidíš!" přesto mi neodpověděl na moji jednoduchou otázku „Ale teď se vrhni na úklid!" popohnal mě „Ať máme oběd, co nejdřív a můžeme jet na to místo, co nejdřív!" působil nadšeně, což mě dost děsilo. Vážně jsem asi začínala být paranoidní, pomyslela jsem si. Určitě mi chtěl udělat nějaké příjemné překvapení za všechnu tu práci, kterou na mě házel... jako třeba... zábavní park? Táta neměl rád zábavní parky, už jsem ho na pouti jednou traumatizovala jako malá... tak, třeba do nějaké galerie? Nakonec se mi během uklízení povedlo zahnat svůj strach představami, že by mě mohl příjemně překvapit.

Po úklidu a po brzkém obědě jsem se měla převléknout do něčeho nedomácího, takže moje naděje rostly mnohem více. Rozloučila jsem si s mamkou, která s námi nejela. To bylo trochu podezřelé, ale třeba by mě otec vzal pouze na projížďku, nebo nákupy a pak bych najednou doma objevila překvapení! Proč? Nevím, ale proč by ne!

Táta ale jel na místo, které jsem vůbec neznala, což by nebyl problém, kdyby nevypadalo zašle a hlavně skrytě před zraky běžných lidí. Polknula jsem, chtěl mě tady vydírat, abych začala mluvit o Lesaně? Náhle jsem odtamtud ale zaslechla hlasité zvuky připomínající ohňostroj, uskočila jsem. Co to bylo? Otec se ale zasmál, ačkoli mi na tomto nepřišlo nic vtipného „Tak jsme tady!" řekl nadšeně. To jsem pochopila, ale co to mělo být. Ozvala se další rána a další, takto to pokračovalo několikrát za sebou „Tak pojď, mám domluvenou schůzku..." šla jsem za tátou, který nás zavedl do takové budky, jak bych to alespoň nazvala „Dobrý den, domlouval jsem si s vámi schůzku..." pozdravil neznámého muže otec.

„Pan Fišer?" zareagoval cizinec a otočil se na nás. Už na první pohled vypadal docela děsivě. Byl postarší, což bylo vidět na jeho vráskách, ale stejně vzbuzoval respekt díky své vysoké a mohutné postavě. Měl krátké stříbrné vlasy překryté zeleným baretem, to doplňovaly jeho vousy. Zároveň jsem si všimla, že měl přes téměř celou tvář jizvu, nechtěla jsem domýšlet, co by mohlo být příčinou. Na sobě měl bílé tričko, přes které měl přehozenou zelenou košili, ještě k tomu světle hnědé kalhoty a černé kanady, všechno dohromady dávalo jakýsi vojenský dojem.

„Ano, jsem tady i s mojí dcerou," pronesl klidně otec.

„Hm..." jeho tmavě hnědé oči se do mě zapřely „dobře. Mám už připravený terč i pistol... chcete teda dvě dávky?"

„Ano, jednu pro mě a jednu pro ni..."

„Dobře, tak vám předtím než se vydáme na střelnici," ano, až díky této větě jsem zjistila, kde jsme, ačkoli jsem stále nechápala proč, nezajímala jsem se o střílení „vysvětlím bezpečnostní pravidla... dám vám sluchátka, které bych vám doporučil mít na uších, abyste neohluchli. Dále, když půjdeme k terči, tak zvednete ruku, aby ostatní věděli, že mají přestat střílet, pokud někdo udělá totéž, tak taky přestanete střílet... to je všechno podstatné. Nějaké dotazy?"

„Všechno jasné," zareagoval otec. Proč se na to tak těšil, alespoň jsem se nemusela bát, že bych se měla terčem stát já... ačkoli nevím, jak mě něco takového mohlo vůbec napadnout. Muž s tátou ještě domluvil platbu a pak nám podal sluchátka a připravil zbraň i s náboji. Neznámý nás dovedl na střelnici, která byla venku. Prošli jsme kolem dvou dalších pánů, kteří se věnovali vlastnímu střílení, a došli před náš terč, který měl tvar jelena. Zalapala jsem po dechu „Já začnu, abych ti ukázal, jak správně střílet..." pronesl pyšně otec. Myslím, že když jsem se na něj podívala, tak jsem vypadala stále zaraženě, takže ještě musel dodat „byl jsem ještě na vojně."

„D...dobře," udělala jsem pár kroků zpět a dívala se na pár jeho prvních výstřelů, než jsem se stejně rozhodla si jít sednout na lavičku. Zabořila jsem tvář do rukou „proč mě sem musel vzít..." postěžovala jsem si sama pro sebe.

Ani nevím, jak dlouho mu to trvalo, ale náhle mě táta chytil za rameno „Se nedíváš?!" prvně mi vynadal, než řekl „Pojď se podívat, jak jsem zastřílet, pak půjdeš na řadu..."

„Já jsem koukala ze začátku, ale pak už mi to přišlo zbytečný..." zareagovala jsem, ale pak jsem šla s ním k terči. Na to, že už dávno byl pryč z vojny, tak byla jeho muška smutně přesná. Dost děr bylo v břiše a pár dokonce i v hlavě nebohého jelena... teda terče. Muž cíl poté vyměnil a dal mi tam nový se stejným tvarem.

Udělala jsem tátův směšný postoj, kdy jsem trochu pokrčila kolena a následně zamířila na zvíře. Polknula jsem, pouhý obrazec se náhle změnil na Lesanu, která na nás zpočátku vždycky hleděla v její jelení formě „Tak dělej," popohnal mě táta. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, než jsem trochu uhnula s hlavní a začala střílet. Táta se na mě celou dobu díval a tvářil se velmi nadšeně, asi se mu líbila ta představa, že by mu jeho dcera pomohla s lovem, nebo to možná považoval za jakousi formu sbližování.

Když jsem vystřelila poslední náboj a muž zvedl ruku, tak jsme zamířili k terči. Na chvíli jsme na něj jen tak hleděli, než nakonec z něj vyšlo „Hádám, že vaše dcera má v určitém smyslu také talent..."