Lov

17. kapitola

Táta opět nebyl doma, pravděpodobně se nacházel na střelnici, alespoň to jsem pochopila z máminých stížností. Snažila jsem se udržovat v klidu, stejně jsem s tím pro teď nemohla nic dělat „Pomoc mi se záhony," náhle mi přikázala mamka. Přikývla jsem a šla jsem s ní k záhonům. Byly trochu zanedbané vzhledem k tomu, že já se o ně nestarala, otec neměl čas a mamka neměla po práci sílu.

Vydechla jsem a začala jsem vytrhávat plevel, než jsem si ale všimla růžového brouka „Oh..." vyndala jsem žížalu ze záhonu a začala si ji prohlížet, jako kdyby to bylo zcela neznámé stvoření.

„Co to děláš?" zeptala se mě matka.

„Počkej tady chvíli!" řekla jsem a běžela jsem do chodbičky, odkud jsem vzala tu nejmenší misku, kterou jsme měli. Poté co jsem se vrátila, jsem dala dovnitř trochu hlíny a vytrhaného plevelu, následně jsem tam dala to nejdůležitější, žížalu. Mamka po celou dobu na mě zaraženě hleděla, protože nechápala, co dělám a hlavně proč to dělám „Jestli uvidíš další žížaly, tak mi je sem dej!" pronesla jsem vážně.

„Proč?" položila mi otázku.

Přemýšlela jsem, jestli ji to mám říct nebo ne, ale nakonec jsem jen pokrčila rameny „Pak to dám divokým ptákům..."

„Vždyť si je dokážou ulovit sami..."

Několikrát jsem zamrkala vstřebávajíc, co řekla „No a?" stejně ze mě vypadlo.

Máma, ale nakonec vydechla „Dobře, cokoli, co tě udělá šťastnou..." a s těmito slovy vložila žížalu do krabičky „poslední dobou jsi vypadala vážně ustaraně, ale tohle tě zjevně uvolňuje... takže jen si krm ptáky, jak chceš..."

Zarazilo mě to, ale nakonec jsem přiznala „Slyšela jsem, jak táta říkal, že chce ulovit toho jelena," pokračovala jsem v práci, abych se tím alespoň trochu uklidnila „nechci, aby ho lovil. Ten jelen... je to můj přítel, bývám s ním v lese..."

„Týno, je to zvíře," samozřejmě, že pro ně je to zvíře. Neznají Lesanu, neznají její lidskou část. Mezi námi nastalo trapné ticho, které nakonec mamka přerušila posledními slovy k tématu „taky mě štvou ty jeho blbé nápady... zkusím si s ním o tom ještě promluvit," překvapilo mě to, ještě než jsem ji ale stihla poděkovat, tak mi prostě řekla „teď se ale vraťme k plevelu, ať to mám co nejdřív za sebou..."

Po práci jsme si dali opět oběd o samotě „Co máš v teď plánu?" zeptala jsem se svého rodiče.

„No, všechno mám hotový, tak si půjdu asi lehnout..." pronesla.

„Takže ti nebude vadit, když půjdu do lesa?" na to pouze zavrtěla hlavou. V hlavě jsem se zaradovala, a jakmile jsme dojedly, tak jsem se i s miskou šla mezi stromy. Přemýšlela jsem, kam mám jít. Lesana mi říkala, že tráví většinu času v roklině, ale stejně mi trochu přišlo, jako kdyby to stále byla zakázaná zóna. S výdechem jsem nakonec došla na loučku, kde ona většinou nacházela mě. Opět tam byla různá zvířata a i nějací ptáci, vzala jsem do rukou misku a otevřela ji „Možná to byla kravina..." vydechla jsem. Kdybych jim takhle dala tu misku, tak si to můžou rovnou lovit sami ze země. Vzala jsem do ruky jednu žížalu „Asi to tady prostě vysypu... snad to ničemu neublíží..." nemělo by jich být moc. Na ruku mi ale náhle přiletěl mě již známý pták, který mi hmyz vzal a snědl. Několikrát jsem zamrkala hledíc na vrabce „Nejsi už trochu moc odvážný?" jeho nohy mě trochu škrábaly do prstů, ale ignorovala jsem to „Co takhle, kdybych si tě pojmenovala? Budeš se jmenovat... Hnědásek!" řekla jsem první věc, která mě napadla v souvislosti s jeho peřím.

Pak jsem se mu ale příliš nevěnovala, ačkoli stále odpočíval na mojí ruce, protože naším směrem přišla blondýna „Neříkala jsem ti, že ho nemáš rozmazlovat?" pronesla se smíchem.

„No, s mamkou jsem plela zahradu a napadlo mě je vzít, ale klidně je tady jen vysypu, jestli chceš," usmála jsem se na dívku, která pomalu došla za mnou a sedla si hned vedle mě „myslíš, že bych si ho mohla ochočit a nechat si ho doma?"

„No, rozhodně si tě oblíbil, ale na co bys ho měla doma?"

Natáhla jsem k němu ruku a chvíli ji u něj držela, abych věděla, jestli neuletí, než jsem ho prstem něžně pohladila po hlavě „Abych měla doma kamaráda," pousmála jsem se „občas je to tam stresující..."

„Vždycky můžeš přijít za mnou..." zareagovala Lesana a rukou nasměrovala mojí tvář k její. Byla tak blízko, chvíli jsem měla dokonce pocit, že mě políbí, ale místo toho mě pouze pohladila po líci. Alespoň mi ukazovala její nádherný úsměv „vždycky tady budu pro tebe," pak se zamyslela a oddálila se ode mě „a proč jsi vlastně nešla dolů? Včera jsem ti říkala, že můžeš chodit tam..."

„Pořád z toho mám pocit, jako kdyby to bylo takové zakázané místo," vydechla jsem „ale stejně mě všude najdeš, když chceš," ušklíbla jsem se „těšila ses na mě, že?"

Většina lidí by se pravděpodobně stydělo, ale ona upřímně odpověděla „Ano, ale i ostatní zvířata se na tebe těšila, proto jsem o tobě věděla tak brzo. Stala ses vážně oblíbenou, za chvíli překonáš i mě..."

Trochu jsem zrudla a sklopila jsem hlavu. Prohlížejíc si volnou ruku jsem dodala „To je blbost, ty jsi perfektní..." ani jsem nevěděla, co říkám „a já ti nesahám ani po kotníky..."

„Ale ne, jsi skvělá. Neshazuj se takhle," usmála se, chytila mě za bradu, abych ji hleděla do očí „zdaleka nejsem tak perfektní, jak mě nazýváš... mám pocit, že to ty jsi tady ta perfektní. Nevím, čím to je, ale ještě nikdy jsem si o někom nemyslela to, co si myslím o tobě, a to jsem lásku již zažila..." její tvář se blížila té mé. Přivřela jsem oči připravena na polibek, jenže vrabec se mi zvedl z ruky a rozhodl se proletět před našimi tvářemi, takže mě ještě bouchnul křídlem do obličeje.

„Tak tady letí můj domácí mazlíček," zaskučela jsem. Snažila jsem se tím zamaskovat svoje zklamání z naší překažené pusy.

Lesana se zasmála, než si ale všimnula mé ruky „Máš jí poškrábanou..." řekla a vzala mi ji něžně mezi své dlaně „vyléčím ti to..."

„Jak to vlastně funguje?" zeptala jsem se jí „Neubližuje ti to nějak, že ne?"

Blondýna se smíchem zavrtěla hlavou „Ne. Tu schopnost mám od lesa, nejsem si jistá, jak bych ti to ale mohla popsat," na chvilku se zamyslela. Chtěla jsem ji říct, že to může nechat, ale ona dostala nápad „vždycky, když někoho léčím, tak je to jako kdyby mi stromy propůjčovaly svoji sílu..." pořád jsem si to nedokázala dostatečně představit, ale poté se o tom rozmluvila a já ji s láskou poslouchala. Snažila se mi to popsat, pak jsme se dostali i k jejímu vztahu k lesu jako takovému. Řekla mi, že je to, jako kdyby na ni neustále mluvil. Největší zdroj její síly prý ale byl ten strom dole, ke kterému nechce pouštět ostatní lidi, ale mně prý už důvěřuje a chce, abych tam naopak s ní trávila čas právě proto, že je pro ni tak důležitý. Nebudu lhát, to mě opravdu potěšilo a slíbila jsem ji, že příště teda půjdu dolů. Sice mě ji bavilo poslouchat, ale také jsem musela domů „Dobře, tak se na tebe budu těšit příště," rozloučila se se mnou. Chtěla mě doprovodit, ale to jsem ji přísně zakázala.

„Pokusím se přijít hned, jak budu mít čas..." řekla jsem, zatímco mi rudly líce. Vzala jsem svoji misku, abych neměla problém, že jsem ji ztratila, a naposledy ji zamávala, než jsem šla domů.