Lov

30. kapitola (END)

Přežila jsem, jenže jsem se dlouho zotavovala v nemocnici. Nějakou dobu jsem byla docela mimo, ale jakmile jsem mohla uchopit mobil, tak jsem napsala mamce „Jak je na tom Lesana?"

„Je v pořádku, buď je u tebe v pokoji, nebo v lese. Dala jsem jí náhradní klíče..." pousmála jsem se.

Takže je v pořádku, ale pak mě zajímala ještě jedna věc „Co táta?"

„Rozvádím se s ním a zůstal mi dům i s lesem..." trochu mě to zarazilo, ale pak jsem s polknutím opět odložila mobil. Stále na mě rychle padala únava. Když jsem se probudila, tak jsem měla další zprávu od mamky, tentokrát to byla MMSka, byla na ní mamka i Lesana a obě se na mě usmívaly „Brzo se uzdrav..."

Stekly mi slzy, rychle jsem si je otřela a taky jsem se vyfotila, ačkoli jsem byla ve svém zoufalém stavu „Pokusím se co nejdříve!" odepsala jsem doufajíc, že tu fotku ukáže i blondýně. Nemohla jsem se dočkat, až dívku opět uvidím... Nakonec jsem se ale uzdravila a vrátila se domů po měsíci.

Mamka mě vezla domů „Ještě se budeš muset šetřit, takže žádné běhání po lese..." řekla.

Zaskučela jsem „Dobře..." pořád mě to ale trochu bolelo, takže jsem neměla v plánu tolik běhat „Zapomněla jsem se zeptat... co Max?" Máma zmlkla a nastala minuta ticha. Bylo mi jasné, co to znamenalo „Nepřežil to..."

Když jsme konečně dojely domů, tak mi mamka pomohla z auta „Běž si odpočinout do pokoje... žádné ponocování dobře?"

Přikývla jsem a pomalu jsem šla do svého pokoje. Doktoři říkali, že jsem měla štěstí a já si toho byla moc dobře vědoma. Nebýt Lesany, tak bych se z lesa nikdy nedostala a tím pádem by mi ani nikdo nezavolal pomoc. Otevřela jsem dveře od místnosti a okamžitě si všimla dívky, která tam stála „Už jsi zpátky," usmála se.

Udělala jsem k ní pár rychlých kroků a ignorujíc bolest jsem ji skočila do náruče „Lesano!" zvolala jsem se slzami v očích „Chyběla jsi mi! Chyběla jsi mi!" pak jsem ji chytila za tváře a políbila jsem ji.

Dívka mi dala ruce kolem ramen, ačkoli se snažila být trošku dál od mého břicha „Taky jsi mi chyběla," zasmála se, když jsme se přestaly líbat. Poté mi dala pár pramínku vlasů za ucho „jsem tak ráda, že jsi v pořádku..."

Chytila jsem ji dlaň a dala jí pusu na klouby „Samozřejmě... díky tobě, nebýt tebe, tak bych zemřela..."

„Nebýt mě, tak by se to nestalo," pošeptala a dala mi pusu na temeno hlavy „mrzí mě, co se stalo Maxovi..." poté ještě dodala. Rozesmutnilo mě to, ale stejně jsem se snažila zůstat silná, alespoň z venku. Zavrtěla jsem proto hlavou a dala ruce kolem jejích boků, přičemž jsem se k ní přitiskla nehledě na bolest „Nejsi unavená?" zeptala se mě náhle.

Přikývla jsem „Můžeš ležet se mnou? Ve své lidské formě?" navedla jsem ji ke své posteli.

Blondýna se zasmála „Samozřejmě, nevím, jestli bych se do tvé postele vešla jako jelen a nemůžu po tobě přeci chtít, abys spala na podlaze. Jsi zraněná..."

Spolu s ní jsem si lehla „Můžeš mě obejmout?" zeptala jsem se a přiblížila jsem se k ní, abych mohla zabořit hlavu do její hrudi. Lesana dala ruku kolem mého těla a něžně mě k sobě přitiskla. Nepoužila téměř žádnou sílu, přesto jsem cítila určitý tlak... zavřela jsem oči a usnula jsem.

Ještě nějakou dobu jsem zůstala doma, než jsem musela pokračovat ve škole. Přišla jsem o hromadu hodin a ve finále jsem se na zápočty musela učit z učebnic, ale nemohla jsem vysokou nadále zanedbávat chtě, nechtě. Tentokrát jsem se ale cítila mnohem uvolněněji, protože jsem věděla, že je Lesana v bezpečí a zároveň jsem věděla, že rovněž pomáhá moji mamce. Každý víkend jsem pak přijela domů, šťastná, že obě vidím a zároveň jsem s blondýnou často chodila lesem.

Čas takto utíkal velmi rychle a můj život se střídal mezi školou a životem doma, zkouškové bylo sice o něco horší, ale i to jsem zvládla a dokonce se mi povedlo udělat státnice. Mamka se účastnila mé promoce, ale pravá oslava přišla, až když jsme se spolu dostaly domů. Samozřejmě, že jsem nemohla slavit bez blondýny. Moje cesta životem ale nekončila, musela jsem si poté najít práci, samozřejmě v pedagogice. Naštěstí... učitelů bylo málo, takže to nebyl až takový problém.

Zdálo se mi, že se můj život i nadále točil dokola, tentokrát se ale dělo jenom něco trochu jiného na rozdíl od vysoké. Šla jsem do školy, vyučovala jsem, jela jsem domů, tam jsem se přivítala s Lesanou, a pak jsem se připravovala na další den, než jsem pokračovala ve věnování se blondýně. Mamka se mezitím také vystěhovala, i když jsem ji říkala, že s námi může zestárnout a táta... od toho incidentu jsem ho nikdy neviděla. Myslím, že byl odsouzen k několika letem ve vězení, ale nevím ke kolika a poté se mi ani nikdy neozval, což ve finále bylo asi přeci jen dobře, alespoň nemohl vidět blondýnu a nechtěl ji znovu lovit.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

„Musíš na mě už pomalu..." řekla jsem s tichým smíchem, zatímco jsem šla za Lesanou. Opírala jsem se o hůl, ale už i to pro mě bylo náročné.

„Tak se chceš vrátit?" rychle se na mě otočila blondýna a chytila mě za ruku „To ty ses najednou rozhodla, že chceš vidět velký strom. Mohly jsme spolu být doma..."

Pohlédla jsem ji do očí, nemohla jsem uvěřit, že vypadala pořád stejně, jako když jsme se potkaly. Vydechla jsem, proč jsem byla jenom já ta, co musela stárnout „Ne, chci ho vidět, jen na mě musíš pomalu..."

Lesana přikývla a trochu se ke mně sklonila a dala mi pusu na rty „Dobře," pousmála se.

Zasmála jsem se „Tak teď jsem motivovaná..." s těmito slovy jsme šly dál, ale po nějaké době jsem se opět cítila udýchaně „Počkej chvíli..." zastavila jsem se.

„Mmmm..." na to, jak se mnou byla dívka většinou trpělivá, tentokrát působila nedočkavě.

Pomalu jsem si sedla ke stromu „Tobě se to řekne, máš stále tak mladé tělo!" trochu jsem zamáchala holí.

„Promiň... nemyslela jsem to ve zlém," s těmito slovy si ke mně Lesana klekla a chytila mě za ruku „za chvilku budeme u velkého stromu..." začala jsem přivírat oči, zatímco na mě blondýna mluvila. Hádám, že mě její hlas uklidňoval „takže... potom budeš moct odpočívat, jak jen dlouho budeš chtít..." palcem mě hladila po kloubech „Týno, hlavně neusínej..." slyšela jsem její rozklepaný hlas.

„Mhm..." vyšlo ze mě, ale na víc jsem se nezmohla. Měla jsem pocit, jako kdyby mě poslední zbytky mojí síly opouštěly. Ucítila jsem, jak na mě začínají kapat kapky vody. Zvláštní, ještě před chvílí bylo slunečno, ale najednou kapalo... 

Poslední kapitola je tady a za dva týdny nás čeká doslov jako vždy. Jestli máte nějaké dotazy na mě nebo na povídku, tak se můžete ptát zde! A za dva týdny opět udělám doslov.