Lov

5. kapitola

Přes noc pršelo, takže jsem měla pocit, že bych konečně mohla mít zase klid a nemusela bych si dělat starosti s tím, že to za mě odskáče máma... spletla jsem se. Ráno mě teda otec nechal na pokoji, mohla jsem se v klidu nasnídat a opět strávit trochu času na sociálních médiích. Po obědě mi byla ale udělena další práce...

Naštvalo mě to, protože vzhledem k tomu, že bylo mokro, jsem byla jediná, co musela tím pádem něco dělat, zatímco oni mohli zůstat doma. Co jsem měla za úkol? Podívat se po lese, jestli tam nejsou další popadaný stromy! I kdybych je viděla, tak bych je pravděpodobně nemohla najít znova. Nemělo ani cenu mě tam beztak posílat, měli si to najít sami „Jestli se v tom lese ztratím, je to tvoje vina..." řekla jsem chladně.

„Nedržkuj a jdi," zareagoval otec, ale poté ještě dodal „a nezapomeň si sebou telefon, kdyby se ti něco stalo nebo kdyby ses ztratila..."

„Tak, když se o mě tak bojíš, tak mě tam neposílej ne?!" chtěla jsem zanadávat, jenže by to stejně nemělo cenu.

Jen jsem ho naposledy zpražila pohledem, než jsem vyšla. Měla jsem na sobě tepláky a mikinu, protože bylo chladno a taky, protože jsem doufala, že by mě to mohlo nějak ochránit před klíšťaty. Ještě k tomu jsem si vybrala svoje staré tenisky jako obuv, ale v ten den jsem zjistila, že mají roztrženou podrážku a tím pádem mi protekly.

Nadávala jsem si sama pro sebe a ohlížela se po stromech, už jsem jich pár popadaných viděla, jenže jsem si stejně už nepamatovala kde. Stále jsem si opakovala, čí to byl debilní nápad mě poslat jen tak do lesa. Beztak se mě táta chtěl jenom zbavit, protože zdi v tom baráku byly tenčí než papír. Nedávala jsem pozor a náhle jsem šlápla do prázdna... na druhé noze jsem se ani nemohla udržet kvůli kluzké zemi a po břiše jsem sjela z prudkého kopce dolů.

Chvíli jsem zůstala ležet... nemohla jsem se pohnout kvůli šoku a hlavně bolesti. Pálila mě tvář, ruka a břicho. Sedla jsem si a zalapala po dechu, v očích jsem měla slzy „Do prdele," zaskuhrala jsem a prohlédla si břicho, které jsem měla od krve. Následně jsem si prohlédla ruku, která na tom nebyla o něco líp, poté ale druhou, která mě zaskočila mnohem víc. Měla jsem něco s malíčkem, byl... byl ohnutý nepřirozeným způsobem. Polknula jsem, naštěstí jsem si nemohla vidět na tvář, která mě také bolela.

Náhle se kolem mě ozvalo pípání. Ohlédla jsem se a všimla si ptáků, kteří se na mě náhle vrhli. Rychle jsem si rukou zakryla obličej cítíc, jak mě do ní klovou „Přestaňte..." zaskučela jsem nechápajíc, proč by to dělali. Nebylo možné, abych jim shodila hnízdo, nenabourala jsem do stromu... a navíc, byli by tak útoční, i kdyby to byla pravda?

„Nechte ji být!" ozval se náhle zvučný hlas, působilo to, jako kdyby promluvil samotný les. Každopádně to pomohlo a zvířata mě nechala na pokoji „Jsi v pořádku?" promluvila ta samá osoba, ale tentokrát už zněla mnohem něžněji.

Zvedla jsem hlavu se slzami v očích. Všimla jsem si, že přede mnou stála ona dívka s parohy, kterou jsem tehdy sledovala. Nemohla jsem to ale příliš řešit, protože mě přeci jen přemáhala veškerá bolest „Bo...bolí to..." pošeptala jsem.

Neznámá se náhle zarazila, když viděla moji tvář a moje další zranění, kterých si pravděpodobně předtím nevšimla „Zvládneš se postavit?" zeptala se mě a něžně mě chytila za jednu ruku, aby mi mohla pomoci se dostat na nohy. Zvedla jsem se, na což mě dovedla k nějakému stromu, u kterého mě opět posadila „Tady je to lepší... je tu větší sucho..."

Zvedla jsem hlavu, abych pohlédla, že právě sedíme pod velkou korunou „Ah..." vydala jsem ze sebe.

Dívka mi přiložila ruku k tváři. Ucítila jsem lechtání, které mi přinášelo zvláštní úlevu. Přivřela jsem oči a zabořila tvář do její dlaně, jak uklidňující to bylo. Neznámá mi ji ale po chvilce oddálila „Tak... teď mi podej ruku..." přikývla jsem a udělala, jak řekla. Udělala to samé, co předtím a přišlo mi to stejně příjemné jako předtím, jenže tentokrát jsem viděla, co to skutečně udělalo. Moje zranění se záhadně zahojilo a už tam zbyla jen trocha zaschlé krve „máš to ještě někde?" zeptala se mě.

Přikývla jsem a vyhrnula si trochu mikinu odhalujíc svoje odřené břicho „Děkuju..." pošeptala jsem hledíc na to, jak mě léčí.

„To nic..." na tváři se ji objevil něžný úsměv „hlavně, že jsi v pořádku..." řekla a narovnala se. Chvilku si mě prohlížela, než mi opět chytila ruku, kterou si řádně prohlédla „to taky není správně..." pronesla a překryla mi můj zlomený prst. Trochu to štíplo, než mě to opět začalo lechtat. Spravila to.

Překvapeně jsem na ni pohlédla „Jak to děláš?" zeptala jsem se ji, už mě nic nebolelo.

Dívka se usmála „Jenom menší kouzlo, kdyby to bylo něco vážnějšího, tak by to nebylo tak lehké..."

„Opravila jsi můj zlomený prst, nedokážu si představit nic vážnějšího..." odpověděla jsem rychle.

„Třeba smrt..." pronesla temně a na chvíli trochu sklopila hlavu, ale ne tak aby mě praštila svými parohy.

Polknula jsem, chtěla jsem se ji zeptat na víc otázek, jenže atmosféra se úplně změnila a neměla jsem odvahu se ji zeptat na její paroží, uši, ani co vlastně v tom lese dělá „Každopádně děkuju... vážně to bolelo, ale teď už to nebolí..." pousmála jsem se.

Dívka přikývla „Asi bys měla jít domů..." náhle řekla neznámá.

Nevěděla jsem, jestli se mě chce zbavit, nebo jestli to myslela pro moje dobro, ale nebránila jsem se jí. Osobně jsem také chtěla domů, pro dnešek mi to dobrodružství stačilo. Postavila jsem se „Tak děkuju..." řekla jsem a zamířila ke kopci, ze kterého jsem sjela. S výdechem jsem se vyškrábala nahoru a rozhlédla se kolem sebe přemýšlejíc, kudy jít domů.

„Jsi ztracená?" ozvala se vedle mě dívka „Dovedu tě domů..."

„Nemusíš, asi bych... našla cestu domů, ten les není až tak velký... mám teda pocit..."

Neznámá se usmála „Pro jistotu, nechci, aby se ti něco dalšího stalo..." chytila mě za ruku a pomalu mě vedla lesem až ke mně domů. Šla se mnou tou nejbezpečnější cestou, aby se mi nic dalšího nestalo, a trochu se to prodloužilo, ale nevadilo mi to. Celou dobu jsem si blondýnu prohlížela, byla vážně nádherná „Tak jsme tady..." zastavila se těsně před koncem lesa „stačí jít rovně..."

Usmála jsem se „Děkuju..." udělala jsem pár kroků, než jsem ji ještě zamávala „doufám, že se ještě někdy uvidíme..."

„Sbohem," zareagovala něžně. Trochu mě zklamalo, že mi to ani nepotvrdila. Možná neměla v plánu mě už někdy vidět.

Doma jsem otcovi řekla, že v lese je pár popadaných stromů, ale nepověděla jsem mu kde, protože jsem si to sama nepamatovala. Mamka si náhle všimla, že moje oblečení bylo úplně špinavé od hlíny, na což jsme kompletně zapomněla „Co se ti stalo?!" zeptala se mě.

„Uklouzla jsem..." odpověděla jsem klidně „takže jsem se trochu zašpinila, ale nic vážného se mi nestalo..." zalhala jsem. Vážně jsem jim nemohla říct, že mě ošetřila nějakým kouzlem neznámá nádherná dívka.

Máma mě zkontrolovala, byla docela překvapená, že mi nic není, protože mi ta zaschlá krev stejně zůstala na částech těla, ačkoli jsem pod tím neměla žádné rány. Něco pošeptala, než dodala hlasitě „Hlavně, že jsi v pořádku... měla bys být opatrnější..." pohlédla na otce a zamračila se „je to tvoje vina, protože ji nutíš po dešti chodit jen tak lesem!"

„To nic..." řekla jsem, vlastně jsem byla ráda, že mě tam poslal. Nikdy jsem nevěřila, že bych tu nádhernou dívku někdy opět viděla.

Mamka vydechla „Jdi se umýt a pak si pojď pro večeři... připravím ti ji," pousmála se. Tentokrát jsem překvapivě už ani po zbytek dne neslyšela žádné hádky a dokonce ani žádné máminy narážky na tátu, i když to bylo možná tím, že jsem pak byla celou dobu zavřená v pokoji. Přitom jsem přemýšlela nad tím, co se stalo, a jak moc bych ji chtěla vidět znova.