Lov

24. kapitola

Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, když jsem pomalu dávala Maxovi vodítko. Nebránil se tomu, stál v klidu, ale z toho jsem nebyla tak nervózní jako z jejich prvního setkání. Lesana sice říkala, že se nemám strachovat, kéž by to bylo tak jednoduché „Maxi... buď hodný pejsek, dobře?" pes na mě nechápavě hleděl, zatímco vrtěl ocasem. Tiše jsem se zasmála, proč působil tak nadšeně? Taky se těšil. Je pravda, že jsme vlastně poprvé opustili zahradu od jeho příjezdu...

Vstoupili jsme do lesa, myslela jsem, že hned začne čmuchat a chtít lovit, ale působil docela klidně. Šel mi u nohy a pouze se rozhlížel kolem sebe. Přesto vypadal, že ho to bavilo. Pousmála jsem se, vážně jsem neměla, čeho se bát... S Lesanou jsem si domluvila naše místo setkání kousek před loučkou, kde běžně odpočívala zvířata. Brzy jsem si jí všimla, ale bohužel jsem nebyla sama. Max jako kdyby se zbláznil, začal šíleně štěkat, a přitom i tahat. Měla jsem co dělat, abych ho udržela a nesjela s ním k dívce. Co mu najednou hráblo, zaskučela jsem. Rozhlédla jsem se kolem a všimla jsem si, že se kolem nás začala shlukovat další zvířata, zoufale jsem pohlédla na blondýnu, která se naopak na mě pousmála „Neubližujte jim, jsou to přátelé..." její hlas jakoby se ozval celým lesem.

Maxe to náhle na chvíli zastavilo, ale bohužel ne na příliš dlouho „Vždyť jsi byl doteď hodný..." ano, tak nějak jsem viděla ve videích, co mám dělat, ale když to člověk zažívá naživo, tak prostě začne zmatkovat. Všimla jsem si, že se k nám dívka, začala přibližovat „Počkej, co to děláš?! Nechoď sem!"

„Klid..." stále se na mě usmívala. Působila, že se ho nebojí.

Ne! Ona šla k nám a můj pes se stále neuklidňoval, co když by jí ublížil. S námahou jsem ho strhla, přitom jsem ho silou otočila zadkem k Lesaně. Stoupnula jsem si nad něj a pevně ho držela, aby se neotočil a hlavně nezaútočil. Vydechla jsem „Pohlaď si ho... zezadu..." upřímně, pamatuju si, že v těch videích se takhle mezi sebou seznamovali psi... ale ve všem tom zmatku jsem zapomněla, jak se seznamuje s lidmi, už vůbec jsem nevěděla, jak se seznamuje s člověko-jelenem.

„Nemusíš být tak nervózní..." pronesla klidně dívka, zatímco si pomalu hladila Maxova záda. Můj obličej ale pravděpodobně vypadal stále stejně, vlastně jsem se tak i cítila, nehledě na to, že se mě snažila uklidnit „Nejsem tak křehká, jak si myslíš..."

„Cože? Já... já si nemyslím, že jsi křehká, jen mám o tebe přirozený strach, protože..." sklopila jsem hlavu. Pravdou bylo, že jsme se vůči sobě chovaly nyní velmi intimně, ale ani jedna z nás neřekla, miluju tě, nebo nijak neoznačila náš vztah. Zhluboka jsem se nadechla, musela jsem ji to říct teď „mi na tobě záleží..." vypadlo ze mě. No... mělo to docela daleko od těch dvou kouzelných slov, ale alespoň trochu se to tomu blížila. Zamyslela jsem se, neřekla jsem ji ale, že mi na ni záleží, ještě než jsme si začaly běžně dávat pusy.

Z Lesany vyšel tichý smích „Dobře, budu to brát na vědomí..." eh... tuto odpověď jsem nečekala „vypadá to, že se Max uklidnil," vytrhla mě z mého zklamání dívka.

Sklopila jsem hlavu, abych se podívala na poklidně sedícího psa s vypláznutým jazykem „No..." popozvedla jsem obočí „že by se taky bavil na můj účet?"

„Já se nebavím na tvůj účet," pošeptala blondýna a udělala pár kroků ke mně, aby mi mohla být po boku „ale občas si nemohu pomoct a pousmát se nad tím, jak roztomilá jsi..." řekla a dala mi letmou pusu na rty.

Zrudla jsem „Je tady s námi Max, co když nás uvidí..." pošeptala jsem.

„Kolikrát jsem ti dala pusu před ostatními zvířaty," zasmála se.

„No, ale on to může říct rodičům!" pronesla jsem vážně, jako kdyby se o něj vůbec zajímali. Myslím, že ji moje poznámka nejen pobavila, ale možná také potěšila? Náhle mě chytila za tváře a o něco vášnivěji mě začala líbat. Pevně jsem stiskla Maxovo vodítko, tentokrát ne, abych ho držela na místě, ale aby mi pomohl nespadnout. Cítila jsem se úžasně, jenže se vyskytl problém... docházel mi vzduch. Trochu jsem se od ní odtáhla lapajíc po dechu „P...proč?" vypadlo ze mě.

Tentokrát jsem si všimla, že Lesaniny běžně porcelánové tváře se zbarvily do nachové barvy „Potěšilo mě to... že jsi stále stejná, jako když jsme se potkaly..."

„Jsem?"

Blondýna se usmála „Samozřejmě, že ses trochu změnila, ale zároveň jsi v některých věcech pořád stejná... v těch důležitých věcech..." nevěděla jsem, proč se vyhýbala slovům jako ráda a miluju, ale stejně jsem si to tak přeložila... i když to třeba vůbec nemusela myslet takhle.

Odkašlala jsem si „Tak si ho teď zkus pohladit zepředu... pořádně po hlavě, já ho budu pořád držet..." snad ti neukousne ruku. To poslední jsem raději neřekla nahlas. Překvapivě se z něj ale během té chvilky stal skutečně klidný pejsek, dokonce se dívky ani nebál „Ty jsi na něj použila nějaké kouzlo?" nakonec jsem se ji upřímně zeptala.

„Ne," zasmála se „ale asi mi začal věřit, protože jsme si blízké..." popozvedla jsem obočí, nemyslím si, že to tak funguje.

Vydechla jsem, bylo zbytečné to řešit „A rozumíš mu? Můžeš mu vysvětlit, aby tě nelovil?"

Lesana přikývla a podívala se mu přímo do očí. Myslím, že v tu chvíli jsme byli všichni tři nervózní. Měla jsem pocit, že jsem na chvíli zapomněla, jak dýchat. Po chvilce ale zvedla hlavu, vypadala docela zklamaně „Sice bych si s ním mohla něco říct, ale problém je, že mu nerozumím... je to, jako kdyby mluvil úplně jiným jazykem," tiše se zasmála „asi už chápu, jaký to je pocit, když někomu nerozumíš kvůli jazykové bariéře..." o tom jsem ji neříkala, takže to musela slyšet od někoho již předtím.

Chápavě jsem ale přikývla „Dřív jsem si říkala, že by bylo fajn, abychom všichni mluvili stejným jazykem," zazubila jsem se.

„I kdyby to byl jiný jazyk, než kterým teď mluvíš?"

„Když bych se narodila a musela mluvit tím jazykem, tak by mi to nedošlo... a kdybych se ho měla učit teď. No tak to by ztratilo pointu stejného jazyka ne? Z Češtiny by se pak mohlo stát jakési nářečí? Nebo něco takového..." rychle jsem zavrtěla hlavou „promiň, blábolím tu..."

„Ne, baví mě tě poslouchat..." působila spokojeně a u toho poklidně hladila Maxe. Když jsem se na ně podívala, tak mi došlo, že protože náš prvotní plán nevyšel, zbýval nám ten druhý o něco složitější... budeme muset mého psa přeučit.