Lov

26. kapitola

Už jsem byla schovaná od Lesany a Maxe docela daleko, ale věřila jsem, že bude schopný mě najít. Chvíli jsem stála schovaná za stromem, už jsem přestávala doufat, než jsem si v dálce všimla čmuchajícího psa. Jakmile mě viděl, tak se ke mně vesele rozběhl, pak na mě začal skákat „Hodný pejsek," chválila jsme ho s úsměvem a hladila ho po hlavě. Zvedla jsem tvář, abych mohla pohlédnout na Lesanu, která šla naším směrem. Také vypadala spokojeně s výsledkem. Rychle jsem k ní doběhla a dala ji ruce na ramena „zvládly jsme to!" skoro jsem skákala na místě.

„Ano, zvládly jsme to..." zareagovala s klidným úsměvem, následně mě něžně políbila. Z nějakého důvodu mi začal zvonit mobil, který jsem měla v kapse, protože jsem dostala od rodičů vynadáno po jedné z mých cest do lesa, kdy jsem si ho nevzala.

Chvilku jsem to jen tak nechala stále ponořená do dívčiných rtů, ale vyzvánění bylo neúprosné a nakonec jsem to stejně musela vzít „Co je?" zeptala jsem se otráveně, abych dala mamce jasně najevo, že se mi to zvedat vážně, ale vážně nechtělo.

„Nemluv na mě tímhle tónem..." zareagovala docela chladným hlasem, ale překvapivě stále klidně. Něco tady nehrálo, proč mi vůbec volala? Poslední dobou vzdala moji přítomnost doma s tím, že jsem musela pouze včas chodit na oběd a také zavčasu být doma, tudíž chodit včas na večeři „pojď domů, táta má nějakou novinku..."

„Eh? Nemůže mi jí říct až večer..." zaskučela jsem a podívala jsem se na usmívající se Lesanu, která mi chytila volnou ruku a propletla si se mnou prsty. Nevím, jestli si to uvědomovala, ale dělala mi to ještě těžší.

„Říkal, že je to důležitý..."

„Nestěhujeme se, že ne?!" vypadlo ze mě, na což blondýna rovněž zpozorněla, ačkoli si nejsem jistá, jestli mohla slyšet, co mamka říká.

„Nestěhujeme se a přijď domů co nejdřív... nejlépe hned teď..." a s těmito slovy mi to típnula.

Chvíli jsem tupě hleděla na mobil, než jsem s výdechem zvedla hlavu „Budu muset jít... možná se ještě dneska vrátím... ale nejsem si jistá, co po mě táta chce. Prý to je překvapení, takže nevím, na jak dlouho se to prodlouží..."

Lesana se usmála a dala mi pusu na tvář „Nevadí, při nejhorším můžeš přijít kdykoli jindy," pronesla klidně. Přikývla jsem, ale stejně jsem se cítila trochu smutně.

S výdechem jsem se podívala na Maxe, který u nás seděl a nejspíš čekal, co bude dál „Pojď, půjdeme domů..." řekla jsem, na což rychle zvedl svůj zadek ze země. Dala jsem dívce poslední pusu, a pak jsem spolu se psem šla domů. Stále jsem musela přemýšlet nad tím, co po mě chtěl. Brzy jsem viděla zahradu a spolu s ní i barák, vydechla jsem. Začínala jsem z toho mít špatný pocit. Bylo to zvláštní, působilo to, jako kdyby se vztahovala imaginární mračna. Přivázala jsem psa k boudě a šla jsem dovnitř „Jsem doma..." zvolala jsem.

Otec mi šel okamžitě naproti a dokonce se na mě i usmíval. Překvapilo mě to, nevěděla jsem, co na to říct „Pojď rychle do obýváku, mám pro vás novinku!" byla jsem natolik zaražená, že jsem ho poslechla bez jakýchkoli protestů „Chvilku tu počkejte, hned budu zpátky!" řekl a na chvíli odběhl. Podívala jsem se zmateně na mamku, která pokrčila rameny, nejspíš také nevěděla, o co jde.

Táta se konečně vrátil a něco držel za zády, byl to dárek pro nás za všechno utrpení, kterými nás provedl? Asi těžko... pak otevřel pusu a vypustil z ní ty strašná slova, která jsem rozhodně slyšet nechtěla „Úspěšně jsem složil zkoušku na zbrojní průkaz!" Na tato slova mi spadla spodní čelist, úplně jsem zapomněla na to, jak často kvůli tomu jezdil na střelnici. Nevěděla jsem, co na tom bylo nejhorší. To že ho uvidím doma zase vždycky, když mu skončí práce, anebo to že už mohl mít legálně zbraň... vlastně, není možné, že teď už mohl jít lovit Lesanu kdykoli by se mu zachtělo?

Pak nám ale oznámil další zprávu, respektive nám ji ukázal. V rukou už držel pušku, neměla jsem slov „Kolik proboha stála?" zeptala se máma.

„Vzal jsem tu nejlevnější, tak pouhých deset tisíc..." okamžitě mi bylo jasný, že mamka chtěla zaprotestovat vzhledem k tomu, že ji to nejspíše také přišlo jako plýtvání peněz a také protože je táta poslední dobou rozhazoval kdekoli mohl, ale on ji zastavil, respektive se to pokusil nějakým způsobem ospravedlnit „Hele, dost jich stálo přes sto tisíc, takže tohle je jako nic. Navíc říkám deset, ale je to i s náboji..."

„Je to hrozný plýtvání peněz," pronesla „prvně jsi plýtval peníze na střelnici, pak jsi musel koupit toho psa a teď pušku za deset tisíc? Zbláznil ses? Kde na to všechno podle tebe máme pořád brát? Takhle nás brzo zruinuješ!"

„Tak se prostě uskromníme, až ulovím toho jelena, tak budu spokojený. Říkal jsem ti už jednou přeci, že to je to jediný, co chci. Pak už budu šetřit..." máma se zjevně mračila, ale raději už to nekomentovala. Místo toho nahmatala ovladač televize a opět si pustila zvuk, který byl do té doby ztlumený „Bože, nemůžete mít ani za mě radost," řekl naštvaně táta a odešel z obýváku „ani nezaslechnu, gratuluju..." mumlal si.

Otočila jsem se na mamku, která se věnovala svému seriálu, pak jsem ale pošeptala „Jdu... jdu do pokoje..." ač jsem původně měla v plánu se vrátit za Lesanou, tak tahle zpráva mě natolik odrovnala, že jsem si prostě potřebovala sednout a zpracovat to v hlavě. Taky jsem potřebovala vymyslet nápad, jak zabránit tomu lovu, možná bych měla v lese trávit ještě víc času, aby táta nemohl riskovat, že by mě mohl střelit...

V pokoji jsem si lehla na postel a zahleděla se do stropu „Co teď..." vydechla jsem. Ano, přeučila jsem Maxe, aby už nehledal blondýnu, ale bylo to vůbec k něčemu? Co když to zvládne táta i bez psa a tím pádem by pak dívce ublížil. Stekla mi slza už jen při té představě „Možná bych tomu zvládla zabránit, dokud mi ještě nezačala škola, ale co potom... budu pryč. Vlastně ani nevím, jak bude ten povel fungovat, když v lese nebudu, vrátí se Max do starých kolejí a bude opět hledat jelena... bude hledat Lesanu a navede k ní otce..." v hlavě jsem měla jen nejhorší představy. Třeba dívku něco napadne, i když jsem předpokládala, že se mě bude spíš snažit pouze přesvědčit, ať se nebojím... vydechla jsem „Co mám dělat..." zaskučela jsem.