Lov

22. kapitola

Dívala jsem se na Maxe, než jsem si s výdechem k němu klekla a podala mu ruku, aby si ji mohl očichat „Vidíš? Já nejsem nepřítel... nechci ti ublížit, jen se s tebou chci spřátelit..." usmála jsem se. Trochu se ke mně přiblížil a očuchal mě, pomalu jsem ho pohladila po hlavě „Hodný pejsek..." pochválila jsem ho a pokračovala jsem v drbání. Myslím, že jsem začala být úspěšná, protože už plně vylezl ze své boudy, svého úkrytu před světem. Stále jsem na něj klidně mluvila, přičemž jsem ho hladila.

„Pomůžeš nám nebo ne?!" náhle se ale u mě objevil táta. Mazlíčka to vyděsilo a okamžitě se zase schoval.

Vydechla jsem a stoupnula jsem si. V hlouby duše jsem měla chuť vraždit, hlavně jestli jsem kvůli němu teď přišla o veškerý pokrok „Nemohl bys u toho psa nezvyšovat hlas?" zeptala jsem se. Snažila jsem se udržovat neutrální tón.

„To mi tady budeš ještě poroučet? Měla bys být ráda, že jsem ti toho psa vůbec koupil!" stále křičel.

Pevně jsem stiskla ruce v pěsti „Oh děkuju, že jsi koupil týraného psa, který se bojí vlastního stínu..." prošla jsem kolem něj a ještě jsem pošeptala „Nelži mi, já vím, že jsi ho koupil kvůli sobě..."

Pravděpodobně jsem ho naštvala... vlastně jsem si tím jistá, že jsem ho naštvala, protože mě chytil za rameno a zvedl ruku. Vypadal, že mi dá facku, ale asi měl ještě trochu lidskosti v sobě, takže ji nakonec položil a místo toho mi dal přednášku „Chováš se drze! Od doby, co jsme se přestěhovali, se tvoje chování zhoršuje! Měla by ses nad sebou zamyslet a až pak přijít!" pak šel pryč, přitom jsem ale stejně slyšela jeho další nadávky „Co to je s touhle pitomou rodinou? Pořád jenom nějaké stížnosti, to mám tady dělat všechno?!"

Cítila jsem, že mi po dlaních teče něco teplého, konečně jsem povolila svoje pěsti a všimla si, že jsem si na obou dvou sedřela kůži. Vydechla jsem a klekla jsem si k boudě, nejraději bych teď utekla do lesa za Lesanou, jenže jsem nesměla. Přesto jsem se teď nemohla jen tak zvednou a jít za nimi jakoby nic. Po tvářích mi tekly slzy, ani jsem nevěděla proč. Prostě se choval jak blbec, měla bych to hodit za hlavu a pokračovat dál. Nádech, výdech, nádech, výdech... na hlavě mi náhle přistal pták a začal zpívat, působilo to až urgentně. Trochu jsem se pohnula, ale nechtěla jsem ho vyrušit, přesto mi to tentokrát příliš nepomohlo. Pak se k ptačímu utěšování ale přidal i Max, který se ke mně natáhl a pomalu mi olíznul tvář. Překvapeně jsem se na něj ohlédla, než jsem se pousmála „Ah, už i ty mě utěšuješ?" zeptala jsem se tiše a pohladila jsem ho po hlavě „Za chvíli budu muset jít..." pes mi ještě několikrát olízl tvář, než jsem se odhodlala zvednout „No nic... tak později..." i vrabec to pochopil a odletěl.

„Co ti tak dlouho trvalo?" byla vítající slova mého otce. Samozřejmě... jako kdyby zapomněl na to, co mi řekl.

Ani jsem na něj nereagovala a šla jsem rovnou za mámou „Potřebuješ něco?" zeptala jsem se ji snažíc se znít neutrálně. Mamka chvilku mlčela, ale nakonec mi zadala nějaký úkol spojený s uklízením. Bylo to dost únavný, protože vždycky když jsem něco udělala, tak se našlo něco nového, s čím bych mohla pomoct. Nevěděla jsem, jestli se mělo jednat o náhodu, nebo jsem byla trestána. Po večeři se mi ale konečně povedlo vykroutit. Podrbala jsem si Maxe, který mi naštěstí stále věřil, a pak jsem rychle běžela do lesa, tak aby mě nikdo nemohl zastavit. Samozřejmě, že jsem si zcela náhodně zapomněla mobil.

„Kam běžíš?" náhle mě chytila Lesana se smíchem „To jsem ti až tak chyběla? Vždyť jsme se viděly včera."

Přikývla jsem a objala jsem ji „Promiň... vím, že nemáš ráda, když sem chodím často, ale nesnesla jsem to doma..."

„Oh..." blondýnu to trochu zarazilo, ale potom mi dala pusu na temeno hlavy „Já se na tebe taky vždycky těším a upřímně jsem ráda, i když tě vidím takto často... hlavně tu chci být pro tebe, když jsi smutná, takže se nemusíš bát, dobře?" přikývla jsem „Řekneš mi, co se stalo?"

„Mhm... ale mohli bychom prvně k tomu velkému stromu? Já jsem teď trochu... utekla," tiše jsem se zasmála.

„Myslím, že by pro dnešek bylo lepší jít na tu loučku, nemusíš se ale bát. Nikdo ji jen tak nenajde," řekla něžně a chytila mi ruku „tak pojď, ať mi můžeš říct, co se stalo..."

Přikývla jsem a šla jsem za dívkou, která mě stále držela. Loučka plná zvířat také byla velmi uklidňující. Blondýna nás dovedla na určité místo a posadila se „Nejsi unavená?" náhle se mě zeptala. Popozvedla jsem obočí a ona si poplácala na stehna „Pojď sem, bude to pohodlnější..."

„Jsi si tím jistá?" zasmála jsem se.

„Ano..." potvrdila mi to, takže jsem udělala, co řekla „Tak..." začala mě hladit po hlavě „chceš mi teď říct, co se stalo?" mluvila na mě tak něžně.

Pootevřela jsem pusu připravena ji říct všechno, ale znejistěla jsem. Co když byla moje reakce přehnaná? Co když to ve skutečnosti nic nebylo... „Nebudeš říkat, že přeháním... že ne?"

Lesana vydechla a sehnula se ke mně, aby mi mohla dát pusu na tvář „Samozřejmě, že ne..." po těchto slovech jsem ji všechno pověděla, co mi táta řekl a i moji následnou reakci.

Dívka mi na to rychle chytila ruce, aby mohla vidět moje dlaně „Jsou to jen drobné otisky nehtů..." pousmála jsem se, ale ona mi je stejně vyléčila. Následně mi dala dokonce pusu na klouby „Lesano... co na rty?" zeptala jsem se jí tiše.

Blondýna se usmála a políbila mě „Chápu, že tě to velmi ranilo... mám podezření, že je to hlavně moje vina," vydechla „mám pocit, že se všechny vaše hádky týkají mě..."

Rychle jsem zavrtěla hlavou „Ne, táta ani neuznává, že jsem do té doby pro něj dělala první poslední, a teď jsem po něm jenom chtěla, aby u Maxe nekřičel... stejně mě neposlechl..." otočila jsem se na bok tváří od dívky, protože jsem se chtěla dívat na zvířata. U mého obličeje se objevil zajíc, kterého jsem si do té doby nevšimla „Myslíš, že se nechá pohladit?" zeptala jsem se.

„Určitě..." vzala moji ruku a položila mi ji na jeho hlavu „taky bys mě mohla seznámit s tvým psem. Max jsi říkala, že se jmenuje, že? Už se nemůžu dočkat..."

„Dej mi ještě chvilku..."

„Určitě..." dala mi pusu na tvář. Chvíli jsem na ní ještě takhle ležela, ale tentokrát mě vyhnala docela brzo, protože se prý o mě rodiče budou bát. Myslím, že už jsem to jednou od ní slyšela... a taky si nejsem jistá, jestli se o mě zrovna báli, ale nedalo se nic dělat. V těchto věcech měla hlavní slovo ona.