Lov

11. kapitola

V ten večer jsem dostala vynadáno od obou rodičů. Máma byla naštvaná, že jsem byla venku tak nabalená jako blázen a ona to poté musela prát, protože to pochopitelně páchlo mým potem. Otec mě seřval, protože měl další plány, které jsem mu přerušila svoji nepřítomností, zjevně mě potřeboval na úplně všechno. Vydechla jsem, tentokrát jsem slíbila, že zůstanu doma, abych mu pomohla, což jsem zjistila, že se ukázalo zcela zbytečné, protože mi táta chtěl ukázat, jak se seká tráva, aby to chudák nemusel dělat sám.

Tentokrát už jsem cítila takový vztek, doslova jsem měla chuť tu sekačku rozbít. Proč jsem to najednou měla dělat já a ne on?! Co měl v plánu tak úžasného, že se to mělo stát mým úkolem?! Potom, co mi to ukázal a donutil to dodělat, jsem se beze slova prostě odešla a zamířila rovnou do lesa, stroj jsem neuklidila, vlastně jsem ho prostě nechala ležet. Táta by mi měl stejně poděkovat, že jsem ho nezahodila.

„Lesano?!" zvolala jsem hledajíc dívku, která by mi napomohla se opět uklidit už jen svoji pouhou přítomností. To jsem na ni měla asi nejraději, nepotřebovala jsem nic jiného, než aby u mě seděla a mluvila na mě svým něžným hlasem. Už jen ta představa mě těšila.

„Jsi tu i dneska... to se tak často nestávalo..." ozvala se blondýna poblíž mě. Na rameni měla nějakého ptáčka a v ruce rovnou veverku. Trochu mě to zarazilo „docela na tebe žárlily, tak jsem jim dávala pozornost..." pronesla s drobným úsměvem.

Tiše jsem se zasmála „Není to tak, že bych měla v plánu si tě někam vzít. Tohle je přeci jen tvůj domov a máš tu spoustu přátel..." natáhla jsem ruku k veverce, ale ta vypadala, že by mi nejraději ukousla prsty, takže jsem se opět rychle vzdálila „Nevěděla jsem, že veverky koušou..." zaskučela jsem.

Lesanu to zjevně pobavilo „To se nedělá... ona je moje kamarádka," řekla svému příteli, který se jí ubytoval na ruce. Zbytek jejich malého rozhovoru jsem tak docela ignorovala, neměla jsem čas to vnímat. V hlavě jsem se musela radovat, ona mě vážně nazvala její kamarádkou?! Takže jsme spolu už byly za dobře! Přemáhala jsem se, abych nezačala radostí skákat „Co tady vlastně teď chceš dělat?" přerušila mě z mého přemýšlení blondýna.

„Jak jako?" nechápala jsem její dotaz.

„No... že jsi sem přišla znova?"

Prvně mě nazvala kamarádkou a teď mě snad vyháněla? Trochu jsem znervózněla „No, prostě jsem tě chtěla znova vidět..."

Dívku tahle odpověď zjevně moc nepotěšila. Opravdu jsem měla pocit, že mi zase řekne, ať odejdu, ale nakonec se pouze zeptala „Jsi si jistá, že tady jsi z vlastní vůle?" pošeptala tiše. Zase byla smutná, pravděpodobně to mělo něco společného s tím, co ji trápilo i minule.

Rychle jsem přikývnula „Jsem!" měla jsem ale obavy říct něco dalšího. Bylo to, jako kdybych měla každou chvíli šanci šlápnout na minu, která by náš vztah poslala opět na samotný začátek a možná ještě dál, jenže zároveň jsem ji chtěla povědět pravdu. Podrbala jsem se po hlavě „Táta mě naštval, tak jsem nechtěla být doma..." nakonec jsem řekla pouze část.

Dívku to trochu zarazilo, než se s drobným úsměvem zeptala „Co se stalo?" vypadala, že už mi věří. Její hlas přestal být smutný a opět uklidňoval moji duši tak, jak to dělával předtím.

„Nevím, jestli bys to pochopila. Zjednodušeně si myslím, že si ze mě dělá otroka a hází na mě úplně všechnu práci, která ho napadne, protože nejspíš může..."

Lesana mi náhle dala jednu volnou ruku na hlavu a něžně mě pohladila po vlasech „To musí být náročné..."

Tiše jsem se zasmála „Jsem snad zvíře?" podívala jsem se na veverku, kterou předtím také hladila. Nebylo to tak, že bych na ni žárlila, ale teď udělala totéž mě „Nebude ta veverka o to žárlivější?"

Blondýna dala rychle ruku pryč „Promiň, jsem tak zvyklá být se zvířaty, že nevím, jak se mám chovat pořádně s lidmi..." pronesla trochu nervózně.

Rychle jsem zavrtěla hlavou „Já také ne," zasmála jsem se a chytila ji volnou ruku „klidně pokračuj, není to až tak špatné..." dívku to trochu zarazilo, než ale se smíchem pokračovala. Přivřela jsem oči, ale po chvilce přestala, nemohla mě přeci jen hladit několik hodin v kuse, ačkoli by mi to pravděpodobně nevadilo. Vydechla jsem „Dneska tu mám mobil, tak bych si mohla konečně vyfotit tu louku..."

Blondýna přikývla „Co je mobil mimochodem?" pronesla, zatímco mě vedla tím směrem.

„Ty nevíš, co je to mobil? A víš, co je to telefon?" na to rovněž zavrtěla hlavou. Trochu mě to překvapilo „Kdy naposled jsi viděla nějakého člověka?"

„Poslední člověk... občas jsem tu viděla nějaké lidi, ale naposledy, kdy jsem s někým mluvila, byla... snoubenka jednoho chlapce, který byl zastřelen, protože mě chránil..." nevypadala, že o tom mluví ráda, takže jsem se rozhodla ji okamžitě zastavit.

„Aha! Tak to jo!" zastřelen? Tak to znamená, že to muselo být někdy v období, kdy bylo ještě normální střílet lidi... možná válečné doby „Tak já ti ukážu, jak to funguje!" řekla jsem s úsměvem „a spolu vyfotíme tu louku!"

Lesana se usmála „O focení už jsem slyšela, ale vždycky to znělo tak složitě..."

„No teď je to jednoduchý! Ukážu ti to!" rychle jsem ji dotáhla na nádherné místo, které mi ukázala dívka. Opět tam odpočívala nějaká zvířata „Můžeme je vyfotit..." už jsem řekla klidným tónem, abych je nevyrušila. Mezitím, co jsme tam šly, tak se veverka vyšplhala dívce na rameno a teď zvědavě pozorovala, co děláme. Z kapsy jsem vyndala mobil, prvně jsem ho ukázala blondýně vypnutý, než jsem tam zapnula foťák. Všechno jsem ji pomalu vysvětlila, i když jsem jí nemohla popsat přesný mechanismus záznamu fotek do mobilu. Vypadalo to ale, že jí to vážně zajímá, takže jsem měla v plánu to doma ještě nastudovat. Nechala jsem Lesanu vyfotit zvířata kolem, poté dokonce i mě. Nakonec jsem zakončila náš den selfie spolu s blondýnou, i když mi to dalo dost zabrat vzhledem k tomu, že jsem normálně něco takového nedělala. Pak jsem bohužel musela jít domů, abych nedělala starosti, stačilo, že jsem se vlastně rozhodla jen tak beze slova zmizet.

Měla jsem pravdu, rodiče měli obavy, i když ne kvůli tomu, že bych utekla pryč, ale co kdyby se něco stalo té sekačce, která se volně válela na zahradě. Především tátovi nadávky jsem si nevzala k srdci, prostě jsem si vzala večeři a šla do pokoje se najíst. Až tam jsem si také pořádně prohlédla obrázky, které Lesana nafotila... nebylo to moc dobré, ale zároveň působily roztomile. Zasmála jsem se, když jsem viděla na pár z nich prsty, ale pak jsem přešla na tu, kde jsme byly obě dvě. Můj prst sjel k tlačítku „nastavit jako tapetu" ale pak jsem si to rozmyslela, nemohla jsem dopustit, aby blondýnu někdo viděl. Všechny fotky z lesa jsem hodila do jedné složky, kterou jsem poté označila jako tajnou doufajíc, že se do ní tedy nikdo nedostane.