Lov

12. kapitola

Další den jsem se rozhodla nejít do lesa. Lesana vypadala minule dost ustaraně, když jsem tam přišla, tak jsem ji chtěla dát chvíli pauzu. Osobně jsem ale také potřebovala volno od venku a hlavně od sluníčka. Podívala jsem se z okna „Možná půjdu, až bude zataženo..." vydechla jsem a pohlédla na své spálené ruce. Kdo by byl řekl, že se člověk může spálit i v lese. Ráno jsem udělala drobný úklid doma, než jsem se přesunula do svého pokoje, kde jsem doufala, že pokojně strávím zbytek dne.

Lehla jsem si na postel a vzala jsem do ruky mobil. Chvilku jsem si prohlížela fotky ve své tajné složce, než jsem se přesunula na sociální média, měla jsem toho tolik co dohánět. Byl to docela příjemný odpočinek, do doby než přišla mamka. Z práce byla podrážděnější než normálně, takže se ji úspěšně povedlo na zemi najít její šedý vlas, který tam beztak spadl, když přišla, a za to mě osočit z toho, že jsem neuklízela. Přesto jsem to překousla, pouze jsem se otočila na podpatku a šla do svého pokoje. Podívala jsem se z okna na les, trochu jsem doufala, že tam uvidím Lesanu, ale nikdo tam nebyl. Zavrtěla jsem hlavou „Vždyť už dávno sem přestala chodit..." pošeptala jsem sama pro sebe. Opět jsem se vrátila na svoje místo v lůžku, ale hned poté na mě opět zavolala máma. Musela jsem ji teda po nějakou dobu věnovat pozornost, konkrétně dokud jedla a pila svoji kávu, než se rozhodla si lehnout na gauč a definitivně mě propustit.

Vrátila jsem se do svého pokoje a okamžitě jsem si u okna všimla nějakého ptáčka. Byl to jiný druh, než zabijácká sýkorka, ale nedokázala jsem to z hlavy určit. Otevřela jsem mu s drobným úsměvem „Poslala tě Lesana?" zeptala jsem se ho, jako kdyby mi mohl odpovědět. Zvíře ale neletělo dovnitř, což mě vlastně nemělo tolik překvapovat. Zároveň však neodlétalo, ačkoli jsem na něj mluvila „Co takhle, kdybych si našla, co jsi zač?" z obrázků lesních ptáků jsem poznala, že se jedná o vrabce. Rychle jsem si našla, co jí, jestli bych ho mohla za tu cestu alespoň odměnit a nepůsobil vybíravě „Počkej tady!" řekla jsem a rychle běžela do kuchyně. Nevěděla jsem o žádných zrnech a už vůbec o hmyzu u nás doma, takže jsem vzala jediné, co jsem měla dostupně, trošku strouhanky. Vrátila jsem se do pokoje, zvíře tam překvapivě zůstalo stát. Usmála jsem se a dala na parapet dál od něj drobečky „Tohle je jediný, co máme... třeba příště," vrabec začal jíst. Přitom jsem udělala pár kroků dozadu, abych ho z bezpečné vzdálenosti mohla sledovat. V tu chvíli jsem dostala geniální nápad, jak bych mohla zabít čas před začátkem školy, aniž bych každodenně otravovala Lesanu a zároveň se nudila nad mobilem! Rozhodla jsem se, že se spřátelím s ostatními zvířaty v lese, nejen s dívkou.

Náhle jsem zaslechla zvuk motoru „To už je doma?" nemohla jsem si odpustit poznámku. Vrabec se rozhlédl a odlétl, nic po něm na parapetu ale nezbylo. S výdechem jsem zavřela okno, zajímalo mě, jestli ho vyděsil motor, anebo já.

„Jak to že tady nikdo nezalije ty kytky!" zaslechla jsem zezdola tátu, jak nadává. Chytila jsem si hlavu s otázkou, kterou jsem nahlas nevyřkla, proč to neudělá on? Jeho hlasité kroky se blížily, až nakonec vtrhl do mého pokoje „Proč jsi ještě nezalila kytky?!"

Hádám, že máma spala, takže se s ní nemohl hádat, nebo ho jen odbyla „Protože mi to nebylo řečeno..." odpověděla jsem.

„To ti máme všechno říkat?"

Popozvedla jsem obočí „Nečtu myšlenky, do tohohle léta jsem žila jen v paneláku, vážně nevím, jak je to se zalíváním kytek..." pronesla jsem, pak jsem se zhluboka nadechla a obešla ho „Tak je dojdu zalít teď, ale nechápu, proč to nemůžeš udělat ty. Nezní to jako tolik práce..."

„Cože?!" naštvala jsem ho ještě víc, než byl.

Polknula jsem a se sklopenou hlavou udělala pár kroků od něj „Nic, kde je hadice?" na tuhle otázku mi odpověděl nadávkou, kterou jsem si nebrala k srdci. Už mě to unavovalo, nikdy jsem nechtěla žít v chalupě se zahradou a stejně jsem měla pocit, že jsem tam dělala nejvíc práce. Zapojila jsem hadici a začala zalévat jednotlivé záhony, přitom jsem se ohlédla na les „Alespoň nějakou výhodu to má..." pošeptala jsem s drobným úsměvem.

Po nějaké té době jsem to dodělala a nástroj jsem uklidila tam, odkud jsem ho vzala. Měla jsem pravdu, když jsem říkala, že to neznělo jako tolik práce. Protáhla jsem se, pravděpodobně na tom bylo nejtěžší vyndat tu hadici.

Když jsem otevřela dveře, tak jsem zaslechla rozhovor rodičů, který mi určitě nebyl mířen „Si ze mě děláš už legraci?" řekla máma naštvaně „Ty se chceš věnovat takové kravině a já tady mám dělat všechno ostatní?"

„Není to kravina! Navíc ti bude pomáhat Týna, takže na všechno nebudeš sama. Teď ti zalívá záhony, včera jsem ji naučil sekat," na něco mě připravuje? Znělo to, jako kdyby mě připravoval na dobu, kdy nebude doma...

„A víš, jak nákladný to bude? Neříkal jsi, že na to potřebuješ zbrojní průkaz? A nějaké povolení? To není jen tak!"

„Čím dřív to udělám, tím rychleji se vrátíme do normálu. Při nejhorším tyhle dva měsíce pošetříme..."

„Proč ti ale na lovu toho jelena tak záleží?" mámina poslední věta mě dostala. Lov...jelena, neustále jsem si opakovala tyto dvě slova snažíc se je pochopit.

Dveře za mnou se zabouchly a rodičům tak oznámily moji přítomnost „Už to máš hotový?" zeptal se mě táta a šel za mnou jakoby nic. Neodpovídala jsem mu, naopak jsem sklopila hlavu, abych se mu nemusela dívat do té jeho nechutné tváře. Cítila jsem, jak moje srdce začalo bušit jako o život a jak se můj dech rovněž zrychlil „Máš to teda hotový?!" zvýšil hlas.

Zvedla jsem oči „Jo..." odpověděla jsem chladně, pak jsem ho rychle obešla, abych šla do pokoje „Nechte mě na pokoji!" vykřikla jsem ještě předtím, než jsem za sebou zabouchla dveře, a kdybych mohla, tak bych si i zamknula. Chytila jsem si tvář, pořád jsem musela zpracovávat jejich rozhovor, než jsem si nakonec řekla „Musím varovat Lesanu..." nemohla jsem dopustit, aby se jí něco stalo a už vůbec ne rukama mého otce.