Lov

23. kapitola

„Sedni," už jsem mohla učit Maxe povely a zvládal je dost rychle, sice jsem mu vždycky na poprvé musela ukázat, co po něm chci, ale poté už věděl „volno..." a na chvíli odběhl, než se ke mně vrátil. Usmála jsem se a podrbala jsem ho po hlavě „Hodný pejsek!" byl tak šikovný. Tímhle tempem bych ho mohla vzít brzy za Lesanou, začala jsem si broukat už jen při představě, že spolu budeme všichni tři a třeba bych se jí i pochlubila se vší prací, co jsem na něm udělala.

„Nemusíš ho učit povely," za mými zády se ozval táta. Mluvil na mě, jako kdybych na něj stále nebyla naštvaná z toho, co mi tehdy řekl.

Otočila jsem se na něj a zeptala se „Baví mě ho něco učit, co teda umí? Máš nějaký seznam?" kdyby mi ho dal, tak bych mohla zjistit, co všechno umí a hlavně co z toho je spojeno s lovem...

„Hm... ten chlap mi ho napsal, tak já ti ho najdu. Alespoň bys pak mohla naučit Maxe něco zajímavějšího, třeba převal se..." zasmál se svému vlastnímu úžasnému nápadu, ale při pohledu na našeho ohaře jsem si nedovedla představit, že by něco takového mohl vůbec zvládnout. Táta odešel a po chvíli se vrátil se seznamem „Vlastně je dobře, že ti ho ukazuju, protože mi doporučil, abychom před ním neříkaly tato slova..." byly tam docela základní povely, ačkoli jsem nevěřila, že je příliš dobře naučil, protože jsem ho stejně musela doučovat „sedni", ale hlavní bylo, že se tam objevovaly mnohem horší věci, jako stopa a hledej. Rozdíl byl v tom, že za pomocí prvního lovil jelena, za pomocí druhého hledal něco, nebo někoho na základě čichové stopy. Věřila jsem, že tyhle dva povely bude mít perfektně zvládnuté a nebude s nimi potřebovat pomoc.

„Díky, dám si pozor na to, abych je před ním neřekla, když to nebudu zkoušet s ním dělat..." pousmála jsem se. Alespoň k něčemu byl můj otec užitečný... víceméně „Asi ho brzy vezmu do lesa na procházku, aby nebyl zavřený jenom na naší zahradě..."

„No... hlavně si dej pozor, aby ti neutekl, nebo nezačal něco lovit..."

Přikývla jsem „Budu ho mít na vodítku... ale asi s vámi zase půjdu příště na nákupy, chtěla bych koupit stopovačku, aby mohl být jakoby na volno," pousmála jsem se „ale všechno má svůj čas..."

„Tentokrát se ale vrať včas, vlastně si nezapomeň vzít mobil. Jen tak mizíš a vracíš se dost pozdě," překřížil ruce na prsou. Trochu mě to zarazilo, on se o mě bál? Od doby, co jsme se přestěhovaly, jsem měla pocit, že se o mě vůbec nezajímá, ale teď... vážně se o mě bojí?

Polknula jsem „Dobře, příště si dám pozor, ale už to tam docela znám, takže se neztratím, nemusíš se o mě bát," usmála jsem se.

Bohužel, jeho odpovědí zničil moje naděje „Já se nebojím, ale už mě nebaví poslouchat tvojí mámu, jak má o tebe starosti..." zhluboka jsem se nadechla. Určitě to není tak, že se o mě nezajímá, prostě mi jen věří, už jsem dost stará na to, abych se o sebe postarala.

„No... tak já půjdu na chvilku do lesa," zvedla jsem se „takže vyřiď mamce, ať se nebojí a že se brzy vrátím..." naposledy jsem podrbala psa „Příště tě vezmu sebou, jen... tě musím ještě připravit..." pošeptala jsem, než jsem šla pryč.

Šla jsem dost rychle a neustále jsem se ohlížela za sebou, abych se ujistila, že mě náhodou otec nesleduje ze zvědavosti, co tu celou dobu dělám. Naštěstí to tak nevypadalo, takže jsem mohla zpomalit a vychutnat si přírodu kolem. Už nějakou dobu jsem tam nebyla na to, že jsem tam v jednu chvíli chodila téměř každý den. Od posledně uběhl tak týden? Už jsem se nemohla dočkat, až znova uvidím Lesanu a ona se pravděpodobně nemohla dočkat mě, protože jsem si ji brzy na to všimla, jak mi šla naproti. Rychle jsem se rozběhla a skočila jsem ji do náruče „Chyběla jsi mi!" zvolala jsem „Promiň, že jsem nepřišla dřív, ale měla jsem dost práce s Maxem a taky jsem občas pomáhala rodičům..." hned jsem ji podala důvody, které si trpělivě vyslechla, než mi dala pusu na rty.

„Nevadí... taky jsem ráda, že tě vidím," zasmála se, než dodala „hádám, že se svým psem děláš pokroky."

Rychle jsem přikývla „Měla jsi pravdu, stačilo být trpělivá..." vydechla jsem a udělala jsem pár kroků zpět „chtěla bych ho příště přivést, ale nejsem si jistá, jak bude reagovat, protože on je lovecký pes a ty jsi... zčásti... jelen..." nebyla jsem si jistá, jak fungovala její podstata, jestli byla člověk, co se mění na jelena, nebo jelen, co se mění na člověka... ale když jsem ji viděla, tak byla především v lidské verzi, jenže to třeba také mohla dělat kvůli mně. Zavrtěla jsem hlavou, to nebylo podstatné!

„Chápu," usmála se a chytila mi ruce „upozorním všechny, aby případně tvému psovi nic neudělali..." začala mi palcem hladit klouby.

Přikývla jsem „To bys byla hodná... mimochodem, říkáš mu jen pes, ale jmenuje se Max..."

Blondýna přikývla „Došlo mi to, jen jsem si nebyla jistá, jestli mu tak mohu také říkat..."

„Samozřejmě," začala jsem se smát, pak jsem si vzpomněla ještě na něco „táta mi dal seznam povelů, které má naučené a dva jsou spojené s lovením... napadlo mě, že až byste si byli dostatečně blízcí, tak bys mi mohla pomoct ho přeučit..." začneme tím nejhorším, který je zaměřený specificky na vyčmuchání jelena „ačkoli nemám představu jak..." zamyslela jsem se „počkat, neumíš mluvit se zvířaty? Nemohla bys mu to prostě vysvětlit, až ho uvidíš?"

Lesana mě něžně pohladila po tváři „Nejsem si jistá, jestli to bude tak lehké... nikdy jsem nezkusila mluvit se zvířaty mimo les..."

„To nevadí! Případně to zkusíme po staru, třeba... ho to přeučíme! Naučíme ho místo toho dělat něco jiného, ale musí to být něco, co by nebylo až tak podezřelé..." zamyslela jsem se „nemůžeme ho nechat místo toho sedět nebo ležet, protože by to tátu mohlo naštvat, a pak by mu mohl ublížit, což absolutně nechci riskovat... takže něco, po čem odběhne pryč, ale zároveň ho nezavede za tebou..."

„Spolu něco vymyslíme..." odpověděla mi, což jsem ji vesele potvrdila svým kývnutím. Měla pravdu, něco spolu vymyslíme... pak už jsme spolu ruku v ruce šly lesem, dokud jsem sama dobrovolně nešla domů, protože jsem nechtěla, aby mamka byla ustaraná.

Jaká to úžasná dcera jsem, pomyslela jsem si, když jsem otevírala dveře od baráku „Jsem doma!" zvolala jsem... ale nevypadalo to, že by to někoho zajímalo. Mamka se dívala na televizi a táta ani nevím, kde byl. Tohle měla být ta její ustaranost? Asi jsem přišla až moc brzo na to, aby se o mě bála. Stejně už jsem měla hlad, takže jsem si alespoň šla udělat večeři, pak jsem zamířila do svého pokoje. Tam jsem nadále přemýšlela nad tím, na co bychom mohli přeučit Maxe...